RECENZE: How To Hold Your Breath, Royal Court ✭✭

Maxine Peake a Peter Forbes v inscenaci How To Hold Your Breath. Foto: Manuel Harlan How To Hold Your Breath

Royal Court

24. února 2015

2 hvězdy

V naivnějších a jednodušších dobách se slavný pokřik v komiksech o Supermanovi a raných filmových verzích dobrodružství muže z Kryptonu točil kolem otázek: „Je to pták? Je to letadlo? Ne, je to Superman!“ Dav sice viděl, co má před očima, ale měl problém to identifikovat. Něco podobně lákavého i iritujícího se nyní odehrává v Royal Court, kde má premiérovou sezónu nová hra Zinnie Harris s názvem How To Hold Your Breath.

Je to drama? Je to komedie? Je to fraška? Podobenství? Alegorie? Je to melodrama? Je to pantomima? Je to poetické? Naturalistické? Surrealistické? Je to všechno dohromady? Nebo nic z toho? Je součet jejích částí větší než celek, nebo menší? Je to vůbec něco? Nebo nic?

Po 110 minutách si člověk může být jistý jen dvěma věcmi: How To Hold Your Breath je velmi dlouhé a Zinnie Harris není Superman (ani Superwoman).

Hra začíná vcelku naturalisticky a zdá se, že se zabývá následky náhodné známosti na jednu noc mezi mužem a ženou. Rychle je však jasné, že ať už jde o cokoli, k naturalismu to má daleko. První nápověda přijde, když muž nabídne ženě za sex peníze. Reaguje na to špatně, a ne jen proto, že jí nabízí pouhých 45 eur.

Říká o sobě, že je démon, ďábel, úder hromu, že jeho spermie jsou černé. Trvá na tom, aby si peníze vzala; ona rezolutně odmítá. Vyhodí ho, ale pak na svém těle objeví podivný rudý šrám nebo znamení, které ji pálí. Čeká ji pracovní pohovor, a tak její cesta začíná.

Je to bizarní cesta v každém ohledu. Potkává podivínského knihovníka, který má zálibu v nabízení příruček typu „Jak na to“; je to také on, kdo stojí za prvním z mnoha případů, kdy je jí přímo či nepřímo nabídnuto oněch 45 eur. Odmítá, jako vždycky, a knihovník, kterému, jak se ukáže, démoni nejsou cizí, varuje před nadcházející tragédií.

A té se nakonec dočkáme dosyta: banky krachují, Evropská unie se hroutí, propuká anarchie a občanské nepokoje, sestra přijde o dítě. Prchají z pustiny, v niž se Evropa proměnila, a před jejími ztracenými, zběsilými a neotesanými obyvateli se naloďují na přetížené plavidlo, které se cestou do Afriky dostane do potíží a pak zemřou. Nebo možná zemře jen jedna z nich. Není to jasné. Ale zdá se, že i ve smrti, nebo na dosah smrti, jsou pracovní pohovory stále na pořadu dne. A monology plné vášně. A knihovníci nabízející další svépomocné knihy s křiklavými názvy jako „Jak se nedávit, když máte v ústech něčí hnijící penis“.

Ale co to všechno znamená? Má to vůbec nějaký smysl?

Jde o sondu do stavu Evropy, moderní společnosti, nebo něco takového? Je to sled obrazů, které zachycují aspekty moderního života, ale většinou nesourodým, drásavým způsobem – a odrážejí tak roztříštěnost a chaos dnešní doby? Je to jakási tapisérie postřehů nebo předzvěstí blízké budoucnosti, které nás mají donutit k zamyšlení?

Nebo je to jen špatně promyšlený galimatyáš proroctví a „pravd“? Velký byznys je ďábel; banky jsou zlé a zničí společnost; politika je zlá a povede ke konci civilizace; moderní společnost si neumí pomoct; pojmy jako kmenová sounáležitost a laskavost se vytratily a nahradil je urputný sebestředný zájem; v budoucnost není naděje; trvání na vlastních zásadách povede k vaší zázeze.

Harrisová po celou dobu pracuje s jazykem nekonzistentně a zvláštně. Pasáže, které znějí, jako by měly být vtipné, prostě nefungují. Často se objevují výrazy, které mají očividně šokovat nebo působit provokativně („stejně jsem tě nakonec ojel“), ale působí to spíše nepatřičně a banálně. Zvláště když ke konci kusu Harrisová zvládne několik pasáží velké a komplexní krásy.

Způsob, jakým celou věc režíruje Vicky Featherstone, nevnáší žádné světlo do toho, čeho má hra dosáhnout nebo k jakým úvahám chce inspirovat. Chloe Lamford vytvořila zvláštně všední, ale dystopickou scénu, zaplněnou předměty symbolizujícími spotřební kulturu na jedno použití, s řadou zavěšených, rámovaných pozadí jako ústředním prvkem, kde každé naznačuje jiné místo.

Místy tempo působí až pohřebně, což je pocit umocněný absencí srozumitelného záměru v textu. Skoro jako by si někdo ze zúčastněných, možná všichni, myslel, že pomalé rovná se hlubokomyslné. Není tomu tak.

Pořád je tu ale Maxine Peake, zkušená a vnímavá herečka, která dělá vše pro to, aby vdechla život své postavě Dany a té podivné cestě, kterou absolvuje. Sledovat a poslouchat Peake je radost; má několik skvělých monologů plných vášně a energie, v nichž naplno zúročuje svou klasickou průpravu. Jak se představení vleklo a její značný talent se tříštil na nedostatečném materiálu, nešlo nepocítit touhu vidět ji ve hře, která by byla stejně podmanivá jako ona sama.

Daně má být kolem dvaceti a Peake, zejména v úvodních scénách, obratně vykreslila onen pocit ohnivého mládí. Jak cesta temnila, její Dana stárla a dozrávala. Je to precizně odměřený výkon, který se snaží vytěžit maximum z každé scény a pokouší se dát celému kusu koherentní tvář.

Dobrou práci odvedl Peter Forbes jako tajemný Knihovník a Christine Bottemley jako Jasmína, Danina mladší sestra. Michaelu Shaefferovi chyběl v roli Jarrona, onoho proslulého démona s černým spermatem, jakýkoli šarm, ale mohlo jít o záměr – způsob, jak reprezentovat neohrabané, chladné a odpudivé aspekty velkého byznysu.

Scéna, kdy jsou obě sestry uvězněny na přeplněném člunu s uprchlíky prchajícími ze zhroucené Evropy, byla mrazivá – vyčnívala z onoho eklektického a matoucího mišmaše všude kolem.

V programu/scénáři se píše:

Tato temná, vtipná a magická hra Zinnie Harris, začínající zdánlivě nevinným úletem na jednu noc, se noří do naší nedávné evropské historie. Epický pohled na skutečnou cenu zásad a na to, jak žijeme dnes.

Temná – souhlas.

Vtipná? Magická? Epická?

Raději zadržte dech.

Pro jiný úhel pohledu si přečtěte recenzi Marka Ludmona. Pokud jste inscenaci viděli, budeme rádi za vaše názory. Publikovali jsme obě recenze, abychom podpořili diskusi.