RECENZE: Muzikál If/Then v Richard Rodgers Theatre ✭✭✭✭

Idina Menzel a obsazení muzikálu If/Then. Foto: Joan Marcus If/Then

Richard Rodgers Theatre

18. dubna 2014

4 hvězdičky

Vytvořit úspěšný nový muzikál je v dnešní době nesmírně obtížné. Činoherní hry mívají u diváků i kritiky mnohem větší volnost; mohou být o čemkoli a zkoušet cokoli. U muzikálů se ale zvláštním způsobem vyžaduje konkrétní účel a dodržování určitých pravidel. Stále například přežívá představa, že nový muzikál musí mít „vlezlé“ melodie, aby u publika uspěl.

Producenti proto často sázejí na jistotu a financují díla založená na jiných médiích – ať už jde o filmy, knihy nebo povídky. Vycházejí z předpokladu, že diváci spíše přijdou na něco, co už znají a co mají rádi.

Zcela originální muzikály s úplně novým libretem a příběhem se objevují jen zřídka. Přesto mohou být komerčně i umělecky úspěšné. V posledních letech získala cenu Tony za nejlepší muzikál v kategorii zcela původních děl pouze Kniha Mormonova (The Book of Mormon) v roce 2011. Muzikál Next to Normal, i když na Tony nedosáhl, zase získal Pulitzerovu cenu.

Když jde o úplně nové dílo, producenti se často jistí angažováním „hvězdy“. Někdy i více najednou. (To platí i pro muzikály podle předloh – stačí se podívat na Dirty Rotten Scoundrels ve West Endu). Člověka to pak nutí k zamyšlení, zda mají producenti v samotný materiál vůbec důvěru. Kvalitní kus s dobrým obsazením a provedením si cestu k úspěchu najde vždy. Někdy takový materiál hvězdy přímo stvoří – jako například Wicked, který udělal hvězdu z Idiny Menzel.

V divadle Richarda Rodgerse na Broadwayi se právě uvádí druhý zcela původní muzikál od tvůrčího týmu oceněného Pulitzerem za Next To Normal. Nese enigmatický název If/Then a v hlavní roli září právě „La Menzel“.

V sále není žádná opona, takže diváky hned při příchodu uvítá náladově nasvícená scéna od Marka Wendlanda (scénografie) a Kennetha Posnera (světla). Scéna je dvouúrovňová; jedna část je svěží, plná zeleně s požárními schodišti, druhá pod ní je strohá, ale dýchá z ní luxus a bohatství – připomíná luxusní letovisko s lehátky a slunečníky. Dva různé světy?

Působí to vzrušujícím dojmem a okamžitě to upoutá pozornost. Je to působivý úvod, laděný do reflexivních odstínů zelené.

Pak světla v sále zhasnou, nastane tma a po chvíli se v jediném reflektoru objeví Idina Menzel. Publikum začne šílet. Ona trpělivě čeká, až bouře potlesku utichne.

A pak to skutečně začne.

A je to úplně jiné, než napovídala scéna před začátkem.

Scéna se hýbe a proměňuje. Je tu úžasný zrcadlový povrch, který slouží jako pozadí i strop a odráží dění na jevišti. Je to podmanivé a svůdné. Wendlandův design velmi prostým způsobem dává klíč k pochopení celého kusu. Později se změní v hvězdné pole naznačující nekonečné možnosti osudu a odrážející postavení nebeských těles. A také možné životní zvraty.

Tento příběh jako by se inspiroval básní Roberta Frosta „Cesta, kterou jsem se nevydal“. Je o volbách a jejich následcích, o možnostech a litování, o tom „co by kdyby“ i o tom, co je teď.

Celé to stojí na třech pevných pilířích: lásce, důvěře a přátelství.

Menzel hraje ženu jménem Elizabeth, se kterou se krátce setkáváme na samém začátku. Elizabeth je v hloubavém rozpoložení a přemýšlí, co by se stalo, kdyby se tehdy rozhodla jinak. Od toho momentu se odvíjejí dvě alternativní cesty. V jednom scénáři (jako Beth) oživuje starou romanci s Lucasem a flirtuje se svým novým šéfem Stephenem. Ve druhém (jako Liz) se na popud své kamarádky Kate vydá za náhodným setkáním s Joshem v Central Parku, zatímco Josh seznámí Lucase se svým přítelem Davidem a i oni začnou vztah.

Jak první dějství plyne, obě reality se proplétají a podobné situace se opakují v jiném světle, zatímco Liz i Beth čelí důsledkům svých rozhodnutí.

Je to naprosto omamné. Živý, strhující pohled na lidské možnosti, protkaný radostí, nadějí a nefalšovaným citem.

Nejpozoruhodnější je, že hudba (Tom Kitt) a texty (Brian Yorkey) tvoří naprosto přirozenou součást vyprávění. Ještě více než v Next To Normal zde sepětí příběhu a partitury vytváří krásu, která se nese sálem a objímá postavy i diváky. Každá píseň posouvá pochopení postav a jejich složité situace dál. A protože sledujeme dvě reality, různé postavy zpívají stejné melodie s jinými texty a jiným vyzněním.

Věřím, že na konci prvního dějství měl každý v publiku svou oblíbenou verzi reality a doufal, že jedna z těch možností dopadne dobře.

Ale na to, co přijde v druhém dějství, vás nic nepřipraví. Je to tragické, šokující, překvapivé a přitom naprosto lidské. Do popředí se dostávají upřímné reakce na těžké životní situace.

A pak to končí tam, kde to začalo: kruh se uzavírá. A na úplném konci se objeví zcela nová možnost. Různé světy se brilantně protnou a divák odchází s pocitem nové naděje.

Možná jsem strávil dvě třetiny představení v slzách, protože to bylo pravdivé, upřímné a plné skutečných dilemat, vášní a bolestně reálných zklamání. Je to až neuvěřitelně upřímné dílo.

If/Then je pro mě nejúžasnější muzikál, jaký jsem viděl od roku 1987, kdy mi v Sydney vyrazilo dech původní australské obsazení Bídníků.

If/Then mění pravidla hry – je dokonalý a palčivý v každém tónu a každé myšlence.

Carmel Dean odvádí skvělou práci při vedení orchestru: hra je energická, přesná a strhující. V hudební složce není žádné slabé místo a zpěv je celkově vynikající. Po hudební stránce je tento zážitek naprosto uspokojivý.

Pokud bych měl výhradu k ansámblu, tak k tomu, že některá čísla působila trochu překombinovaně, jako by se sbor musel za každou cenu „předvést“. Show je nakonec o rozhodnutích pěti hlavních postav a o ničem jiném. V druhém dějství se však ansámblu podařilo ústřední příběh krásně a nenuceně obohatit – což je jasné znamení, že život je víc než jen okamžitá rozhodnutí.

K vidění jsou tu skutečně zářivé výkony.

James Snyder je jako Josh naprosto výjimečný. Působí mužně, je přesvědčivý jako voják i jako milující otec a zpívá s obdivuhodnou lehkostí. Má jasný, zvučný hlas, který bez zaváhání zvládá nároky partitury. Hraje s obrovským nasazením a upřímností. Pochybuji, že by se někdo v hledišti nezamiloval do jeho podání „ideálního“ muže.

V roli nejlepší kamarádky Kate byla La Chanze naprosto brilantní. Zpívá s bezkonkurenční virtuozitou; dokáže vystřihnout elektrizující výšky i zpívat naplno v celém rozsahu – od jemných tónů až po živelný, vulkanický „belt“. Je to strhující a vítězný výkon.

Jenn Colella jako Anne, Katin partnerka a později manželka, je jiskřivá a přesvědčivá. Zpívá skvěle, až brilantně, a její přesně vystižená postava je radost sledovat.

Jason Tam exceluje jako Lucasův milenec. Svou roli hraje nesmírně citlivě, vyhýbá se klišé a sází na pravdivost: jeho David Lucase prostě miluje a chce, aby jejich vztah fungoval. Je to skvěle vykreslená postava a zpívá úžasně, zcela v duchu hudby.

Anthony Rapp je jako Lucas sice fajn, ale ne ohromující. Zdá se, že mu chybí drajv pro náročné pasáže score. Jeho výkon není špatný, ale ve srovnání s ostatními působí nevýrazně. Jeho zpěv je v pořádku, ale postrádá ten vzrušující rozměr, který hudba nabízí. Jason Tam ho na jevišti v každém okamžiku zastiňuje.

Idina Menzel je výjimečná v tom, jak zvládá dvojroli Liz a Beth. Obě ženy vykresluje jako skutečné a pochopitelné bytosti. Je to v podstatě „každá žena“ – nebo alespoň každá žena, kterou zajímá kariéra v urbanismu a život partnerky a matky... nebo taky ne. Podle toho, jestli je zrovna Liz nebo Beth.

Její komediální timing a cit pro pravdivost každé z postav jsou příkladné. Všechny scény hraje jasně a s obrovským srdcem. Její číslo „What The Fuck“ je naprosto rozkošné.

Ale... její zpěv, podobně jako u Rappa, působil trochu nejistě. Málokdy trefila tón přesně v jeho středu. Místo toho se v každé frázi pohybovala kolem tónu, jako by šlo o rozptýlený paprsek zvuku místo přímého pulzu. Produkuje zvukové vlny, které dopadají kolem tónu, ale nikdy ho nezasáhnou s neomylnou přesností.

Není to tak, že by zpívala hrozně, jen není v tónech tak ukotvená, jak by mohla být. Partitura vyžaduje preciznost, ale Menzel volí spíše „rozptylovou“ techniku. Její hlas občas působí zastřeně, když by měl být plnokrevný a silný. Kdyby ty písně zpívala jako La Chanze nebo Snyder, efekt by byl s jejich intenzitou naprosto ohromující.

Takhle je to prostě milý zpěv. Stačí to, ale nevyrazí vám to dech.

Což je velká škoda.

Mít v hlavních rolích někoho s větším ohněm v hlase místo Rappa a Menzel, byl by to naprosto převratný kus. V mnoha ohledech předčí i Rent – je to skromný příběh o skutečných lidech, kteří se snaží žít a přežít v New Yorku. Je plný komiky, tragiky a pravdivých postřehů o životě v této metropoli.

Kdyby tak produkce měla odvahu obsadit všechny jen na základě skutečných dovedností – kdyby se tak stalo, Rapp ani Menzel by v obsazení nejspíš nebyli. Místo nich by tam byli lidé, kteří by dokázali partituru rozzářit naplno.

Kdyby se to stalo, byla by to show tisíciletí.

I tak je to ale pozoruhodné dílo. Nenechte si ho ujít. Je to nový, originální muzikál, který strčí do kapsy většinu produkcí za posledních deset let.