RECENZE: Joseph And The Amazing Technicolor Dreamcoat, London Palladium ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť od Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice, který se právě uvádí v londýnském Palladium.

Jac Yarrow a soubor muzikálu Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat London Palladium

11. července 2019

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Padesát let poté, co odstartoval neuvěřitelnou skladatelskou kariéru Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice, je tento kus show, která si vydobyla mimořádné místo v srdcích britského publika.  Lepší důkaz si lze jen stěží představit než včerejší scény téměř fanatického nadšení před vlajkovou lodí divadelní zábavy v zemi.  Argyll Street byla od začátku do konce přeplněná vášnivými divadelními fanoušky a lovci celebrit, když jsme dorazili na premiéru této zbrusu nové produkce nestárnoucí klasiky: ještě než jsme vešli do sálu, naše nadšení dosahovalo vrcholu.

Jac Yarrow a Sheridan Smith se souborem. Foto: Tristram Kenton

Ale nic z toho nás nemohlo připravit na to, co nás čekalo.  Režisér Laurence Connor, který osvěžil mnohé z nejdéle hraných kusů v Londýně i New Yorku, zde dokázal víc: zcela znovuobjevil tuto folkově-popovou operu, která je komplexní, chytrá, poutavá a krásná.  Connor vzal biblický příběh Jákoba a jeho dvanácti synů – milovaného zlatého chlapce v titulní roli a jeho jedenácti sourozenců – a v libretu našel skvěle propracovanou a citlivou studii charakteru a osudu.  Partitura pod energickým vedením Johna Rigbyho, s úžasným tanečním aranžmá Sama Davise a oslnivě živou orchestrací Johna Camerona, je mnohem víc než jen řadou stylových hříček orámovaných hitovkou „Any Dream Will Do“.  Je to svět sám pro sebe.  Dar Lloyda Webbera pro melodii a jeho ještě silnější cit pro velké divadlo nebyly nikdy patrnější a Riceovy texty jsou mistrovským dílem jasnosti, vtipu a rozmanitosti.  Tohle není jen show pro děti.  Není to jen zajímavé rané dílo autorů, kteří později vytvořili i věhlasnější věci.  Tohle je jedna z jejich absolutně nejlepších věcí.

Sheridan Smith a soubor. Foto: Tristram Kenton

K realizaci této vize byl přizván scénograf Morgan Large (který si v posledních letech vybudoval jméno řadou skvěle provedených projektů, jež začínaly v malém a rychle rostly), aby uplatnil svůj vizuální génius na obřím pódiu Palladia.  Činí tak s intelektuální precizností, elegancí a smyslem pro hravost, který stimuluje mysl i smysly na všech úrovních, zatímco i v té nejopulentnější podobě zůstává scéna co nejjednodušší a nejčištší.  Za tímto účelem využívá Cézannův kužel, kouli a trojúhelník, spolu s několika boxy, aby dodal harmonickou jednotu třem světům příběhu: Vypravěččinu, Kanaánu a Egyptu.

Celé to rozjíždí Sheridan Smith – naprosto uvolněná v moderním street-wearu s hromadou blonďatých kudrlin na jedné straně (paruky, vlasy a make-up má na svědomí Richard Mawbey) – a v této roli je prostě radost ji sledovat.  Vypadá a zní skutečně šťastně: její dokonale odhadnuté flirtování s publikem je spiklenecké a osobní, čímž vytváří přesně ten správný vztah, a navíc má zázračný kontakt s mnoha vynikajícími dětskými představiteli v obsazení.  Její hlas je v úžasné formě.  Úvodní číslo vše správně naladí a představí neskutečně tvárnou choreografii Američanky Joann M. Hunter, která graduje, proměňuje se a vyvíjí s každým zvratem děje, vždy v souladu s opojnou hudbou a s odkazy sahajícími od Michaela Kidda až po popová videa.

Sheridan Smith, Jason Donovan, Jac Yarrow a soubor. Foto: Tristram Kenton

Hlavní hvězdou je však naprostý nováček Jac Yarrow, který – neuvěřitelně – tímto debutuje na profesionální scéně rovnou v hlavní roli velkého návratu zásadního titulu ve West Endu.  To je splněný sen.  A právě tato kvalita upřímného idealismu prostupuje každým jeho slovem a gestem na jeho cestě.  Během ní dosahuje několika výrazných triumfů, zejména vězeňskou árií „Close Every Door“, připomínající Fidelia, za kterou si vysloužil ovace ve stoje.

Ansámbl kolem něj je v roli vypravěčů stejně tak elektrizující a podmanivý.  Jediný slabší článek řetězu se bohužel objevuje ve druhém dějství s dlouho očekávaným příchodem dalšího velkého jména, které má přitáhnout diváky – bývalého představitele Josefa a mezinárodní hvězdy popu i televize Jasona Donovana.  Fyzicky stále působí impozantně, a v kostýmu z metrů falešného zlata a slunečních brýlí se jako faraon stylizovaný do Elvise „Krále“ Presleyho skvěle pohybuje.  Jediným problémem je jeho hlas.  Na rozdíl od křišťálově čisté artikulace, kterou slyšíme u všech ostatních – včetně drzého dětského herce v roli Putifara – jsem Donovanovi nerozuměl ani slovo.  U tak nesmírně známého kusu to možná tolik nevadí, ale pro někoho, kdo by show viděl poprvé po dekádách, je to škoda.

Soubor muzikálu. Foto: Tristram Kenton

Kromě toho nelze představení nic vytknout.  Čtrnáctičlenný orchestr hraje senzačně – nezapomenete na hutný a precizní zvuk žesťů a sóla Huv Clementa Evanse na anglický roh vás budou pronásledovat ve snech; toto těleso zní v téměř bezchybném zvukovém designu Garetha Owena velkolepě.  Světla Bena Cracknella jsou také nebeská a propojují showbyznysový lesk s uměleckou pravdou.  V tomto životě, nebo alespoň v této divadelní sezóně, lepší vizi ráje neuvidíte.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MUZIKÁL JOSEPH AND THE AMAZING TECHNICOLOR DREAMCOAT V LONDON PALLADIUM