RECENZE: Lock and Key, The Vaults ✭✭✭

Evelyn Hoskins a Tiffany Graves v muzikálu Lock And Key

Vaults Festival

14. března 2018

3 hvězdičky

Nadia Fall se právě ujala vedení Theatre Royal Stratford East a první věc, kterou by měla s ohledem na toto představení udělat, je vysvětlit, jak její rozhodnutí zrušit tamní Musical Theatre Workshop pomůže rozvoji nových autorek muzikálů, jako jsou Barlow a Smith.  Před nějakou dobou jsem seděl ve foyer divadla, pochutnával si na skvělém jídle z vyhlášené karibské kuchyně (další oběť úsporných škrtů paní Fall) a poslouchal brilantní řemeslné zpracování jejich elegantních, melodických a chytlavých písní s tak vtipnými a vybroušenými texty.  Bella Barlow (hudba) a A C Smith (texty) jsou očividně talentované a energické autorky a jejich hra je něco, co lze očekávat s velkým napětím. Je skvělé, že našly scénu, kde mohou předvést své vynikající kousky – o to důležitější, pokud vezmeme v úvahu, že ne každý k nim byl tak vstřícný nebo povzbudivý.

Jak zajímavé je pak sledovat toto hodinové dílo pro dvě zkušené zpívající herečky, Evelyn Hoskins a Tiffany Graves, které přináší něco, co by nikdo nečekal.  Odvážně se odklonily od svého katalogu samostatných nebo tematicky laděných písní a rozhodly se přijmout zcela nový a dobrodružný divadelní jazyk.  Kdo by to byl řekl?  Opět platí, že autorky musí mít obrovský tvůrčí potenciál, aby se chopily takové výzvy.  Na co proboha Nadia Fall myslí, když je vypudila ze své scény?

Evelyn Hoskins v muzikálu Lock and Key

V 'Lock And Key' se setkáváme s klasickou situací: Hoskins hraje Jess, upracovanou stážistku v miniaturním nakladatelství, a Graves je její šéfka, dračice Samantha (jakákoli podobnost s Mirandou z filmu 'Ďábel nosí Pradu' je zcela jistě vina reálného světa – autorka Smith si tuhle noční můru prožila na vlastní kůži v práci, do které se rozhodně nehodlá vracet).  Do tohoto zajímavého střetu povah vnášejí autorky další mýtické prvky: Samantha musí odjet služebně pryč a nechat kancelář v rukou své podřízené. Tato scéna přináší jeden z nejoslnivějších hudebních momentů při předávání 'Malého červeného klíče' – skvělé číslo, které prostě 'vyplyne' z dramatického děje (což vždy působí tak 'přirozeně', a přitom je to strašně těžké napsat). Vzniká tak parodie na motiv 'Čarodějova učně', protože Jess samozřejmě neodolá zákazu na klíč sahat.  To pak přechází v další legendu, když Jess pomocí klíče odhaluje temná tajemství domu, což je variace na starý příběh o hradu Modrovouse.

Je to tedy silná káva.  Oproti strohému symbolismu příběhu však inscenace nemohla být více uklidňujícím způsobem běžná a přirozená: scénografka Alice Simonato zaplnila stísněný prostor divadla tíživým nepořádkem upocené kanceláře.  To sice vytváří zneklidňující dojem, ale také to omezuje pohyb herců, kteří se viditelně necítí komfortně, když se opatrně pohybují sem a tam, zoufale se snaží nic neshodit nebo nespadnout z příkrého jeviště.  Netřeba dodávat, že v představení není žádná choreografie.  Světelný design Richarda Williamsona má za úkol měnit atmosféru, ale nebyl vyzván k žádným velkým výkonům.  To má opět tu výhodu, že to podtrhuje uvěřitelnost toho, co vidíme a slyšíme, ale nijak nás to nevtahuje hlouběji do mýtických rezonancí celého příběhu.  V tomto smyslu jde o přesný opak toho, co dokázal režisér Adam Lenson svými vznešenými, operními gesty v kusu 'Whisper House' v divadle The Other Palace.

Tiffany Graves v muzikálu Lock and Key

Myslím, že toto srovnání je poučné.  Hodně lidí té produkci moc nerozumělo.  Včetně mě.  Přesto se k ní člověk musí v myšlenkách vracet – protože byla tak silně, až majestátně pojatá a skvěle provedená, že prostě odmítá zmizet z paměti.  Lenson je zkrátka tak daleko před ostatními, že jej neustále jen doháníme a snažíme se držet krok s jeho těkavou vynalézavostí a uměleckým výrazem.

V tom případě je dost možné, že za týdny či měsíce budeme o této inscenaci 'Lock and Key' přemýšlet úplně jinak, než jak ji vnímáme nyní.  To je skvělá věc – aby dílo zanechalo v divákovi trvalý dojem.  Je to však něco, na co si musíme dát pozor, když jsme požádáni o názor.  Je třeba přidat výhrady.  Mnoho tvůrců jen těžko hledá rovnováhu mezi svou prací, která zahrnuje měsíce či roky ponoření do projektu, a okamžitou, zdánlivě svévolnou reakcí veřejnosti.  A kritici patří do té druhé skupiny.  Snaží se vyjádřit rozumný názor, ale jsou to jen lidé a mohou se mýlit v tom, co vidí nebo slyší, stejně jako kdokoli jiný.

Z představení prozatím v paměti zůstává svižná, bublavá hudba komorního souboru pod vedením Tamary Saringer a překvapivá bohatost hudebních struktur, které vykouzlila Bella Barlow. Její vlastní orchestrace jsou brilantní (i když ozvučení v malém prostoru The Pit bylo chvílemi až příliš intenzivní).  Texty A C Smith dokonale ladí s mluveným slovem a nikdy na sebe nestrhávají pozornost, zatímco před našima očima neustále budují charaktery postav.  Jako absolventky Stratford East mají tyto dvě autorky co slavit a my se máme na co těšit.  Mají před sebou velkou budoucnost.

ZJISTĚTE VÍCE O O MUZIKÁLU LOCK AND KEY