RECENZE: Love In Idleness, Apollo Theatre ✭✭✭

Eve Best (Olivia Brown) a Anthony Head (Sir John Fletcher). Foto: Catherine Ashmore Love In Idleness

Apollo Theatre

18. května 2017

3 hvězdičky

Rezervace vstupenek V poslední době jsme svědky nebývalého zájmu o mistrovské dílo Terence Rattigana „The Deep Blue Sea“. Dočkali jsme se prestižních obnovených premiér, nového filmu, a dokonce i brilantní nové hry Mika Poultona „Kenny“, která vychází jak ze skutečných událostí, jež se staly předlohou, tak z onoho precizně vystavěného dramatu, které povstalo z jejich popela.  Bylo tedy nejspíš jen otázkou času, než se někdo rozhodne oprášit Rattiganovu sbírku skic k jeho pozdější, mnohem propracovanější a úspěšnější hře. Jde o dílo známé pod neobvyklým názvem odkazujícím na Shakespearův „Sen noci svatojánské“, které se v rámci tohoto přesunu z Menier Chocolate Factory právě zabydluje na Shaftesbury Avenue.

Inscenace – prezentovaná v pečlivě vyladěném grafickém designu Boba Kinga – jako příběh milostného trojúhelníku mezi mladíkem Michaelem Brownem, ženou v nejlepších letech Olivií Brown a starším mužem sirem Johnem Fletcherem, nabízí prostý děj: poklidný cizoložný svazek je narušen návratem dospělého a poněkud problematického syna hlavní hrdinky po letech odloučení.  Skutečnost, že starší (ženatý) milenec je zároveň ministrem Churchillova válečného kabinetu a jeho drahá polovička vyhlášenou lvicí salonů, vyvolává otázku, zda by jejich soužití skutečně dokázal tak snadno rozhodit nezkušený sedmnáctiletý mladík čerstvě navrácený z kanadské evakuace. To je však jen první a nejvýraznější z desítek slabin scénáře.  Celá hra působí jako narychlo sestavená krabička triků od jindy mnohem pečlivějšího Rattigana, kde se každých pár stran setkáváme s novým stylem či tvůrčím vlivem (nebo spíše výpůjčkou).  Ve světě lehké zábavy z West Endu by se dalo namítnout, že na takových detailech nesejde.  To by však platilo jen tehdy, pokud by na hře samotné nezáleželo vůbec nic.  A v takovém případě – proč ji vůbec uvádět?

Eve Best (Olivia Brown), Anthony Head (Sir John Fletcher) a v pozadí Edward Bluemel (Michael Brown). Foto: Catherine Ashmore

No, myslím, že odpověď znám.  Hra dává plný průchod třem nadaným hercům, aby předvedli svůj um.  V případě pánů dostává charismatický a pohledný mladík příležitost předvést svou mladistvou energii, zatímco důstojnou protiváhu mu tvoří šedovlasý charakterní herec, který nám připomíná, že v milostných záležitostech zkušenost přebije jakoukoli mladickou zbrklost a uraženost.  Mezi těmito dvěma vyhraněnými póly má hlavní hrdinka, se kterou mechanika děje cloumá jako s oidipovskou loutkou, dvě možnosti: buď se pokusí o nemožné a bude se snažit vydolovat koherentní charakter z útržků, které jí autor v roli zanechal, nebo – a to je náš případ – vsadí na svou silnou osobnost a oddané publikum. Eve Best pak silou vůle válcuje bezpočet rozporů a nelogičností, které jí autor hází pod nohy, a razí si cestu k cíli tak přesvědčivě, že diváci uvěří, že za své peníze dostali adekvátní protihodnotu.

Za těchto okolností můžeme jen děkovat za takové obsazení.  Syna hraje s velkým nasazením nováček s bujnou kšticí Edward Bluemel, staršího gentlemana s naprostou suverenitou ztvárňuje mistr noblesy Anthony Head. Ženou rozpolcenou mezi nimi není nikdo jiný než Eve Best, která zde předvádí učebnicový příklad toho, jak lze díky brilantnímu výkonu zachránit hru před zapomněním.  Diváci, ohromeni odhodláním této trojice zvítězit nad nedostatky autora, po skončení čtyř obsáhlých obrazů vyskočili na nohy – ne snad proto, aby stihli poslední vlak domů, ale z upřímného obdivu k tomu, čeho byli svědky: k proměně průměrného materiálu v umělecký zážitek.

Eve Best (Olivia Brown) a Edward Bluemel (Michael Brown). Foto: Catherine Ashmore

V tomto titánském úsilí hercům zdatně sekunduje jeden z nejzkušenějších režisérů v zemi, Trevor Nunn.  Málokdo ví o zakrývání konstrukčních vad, psychologických chyb, špatně zvolených rejstříků či nelogičností více než on. Prvních pár stran není špatných, nesou se v duchu Noela Cowarda s lehkým nádechem Somerseta Maughama.  S příchodem mladíka se však propadáme do freudovských vod à la Graham Greene a těžkopádné variace na „Hamleta“. Scéna Stephena Brimsona Lewise, postavená s až příliš vážnou tváří, se nám začíná doslova kymácet před očima.  S hlasitým skřípěním se přesouváme do světa Johna Drinkwatera a vzápětí se ocitáme ve filmu od Powella a Pressburgera.  A člověk se jen ptá: proč?

Edward Bluemel (Michael Brown) a Anthony Head (Sir John Fletcher). Foto: Catherine Ashmore

Ale budiž.  Lewis dopřál Eve Best možnost vypadat v sérii nádherných šatů po celou dobu úchvatně, i když ji v závěrečném obrazu překvapivě oblékl do civilního stylu připomínajícího Googie Withers.  Přesto vždy zastíní své i víc nastrojené kolegyně: Charlotte Spencer v roli povrchní Diany Fletcherové (vypočítavé manželky jejího milence) nebo Nicolu Sloane jako výrazně oděnou slečnu Wentworthovou.  Sloane a Vivienne Rochester se také krátce objeví v rolích služebné Poltonové a sekretářky Dellové – obě role jsou však autorem trestuhodně odbyté, zjevně s cílem dopřát co nejvíce času hlavním hvězdám.

Zatímco se na scéně odehrává toto drama, Paul Pyant dohlíží na to, aby světla zhasínala a rozsvěcela se v ten správný čas; Gregory Clarke se stará o rádio a dunění filmových týdeníků při přestavbách, které Duncan Mclean doplňuje vizuálem, aby podtrhl dobovou věrohodnost.  Celé to vypadá velmi vkusně – dokonce i stěny, které obklopují střídmý interiér domu sira Johna.  Pokud cítíte potřebu doplnit si vzdělání o tento znovuobjevený kus, vizuálně vás návštěva divadla rozhodně neurazí.

Ať už se rozhodnete jakkoli, raději moc nepřemýšlejte o tom, že existuje spousta mnohem lepších her, které mohly dostat takovou péči a zdroje, a přesto se na ně nedostalo.  Pokud vás zajímá, proč tomu tak je, pište své dotazy přímo producentům.

VSTUPENKY NA LOVE IN IDLENESS V APOLLO THEATRE ZDE