RECENZE: Mad House, Ambassadors Theatre Londýn ✭✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje hru Theresy Rebeckové Mad House, v níž v hlavních rolích v londýnském Ambassadors Theatre excelují Bill Pullman a David Harbour.

David Harbour, Bill Pullman a Akiya Henry. Foto: Marc Brenner Mad House

Ambassadors Theatre, Londýn.

24. června 2022

5 hvězdiček

Motiv rozvrácené rodiny, která se vrací do rodného domu ve chvíli, kdy patriarcha umírá, je pro dramatiky úrodnou půdou již celá staletí. Hra Theresy Rebeckové se tak řadí k vynikajícím kánonům, zahrnujícím díla Millera, Traceyho Lettse a – v okamžitém rýpání mezi hlavními hrdiny – i k dravé klaustrofobii raného Martina McDonagha. Michael, právě propuštěný z místní psychiatrické léčebny (v originále „the mad house“), pečuje o svého otce Daniela. Je to muž, na jehož smrt všichni (ne úplně trpělivě) čekají a který se pyšní, mírně řečeno, dosti nekorektními názory. K Danielovi je vyslána hospicová sestra Lillian, načež na scénu vtrhnou sourozenci Nedward a Pam, jejichž zájem se omezuje čistě na otcovy nemovitosti a dědictví. Přidejte pár společnic na improvizovaný domácí večírek a tajemství vyvěrající z minulosti a v první půli se cítíte na známé půdě – jde samozřejmě o metaforu současné Ameriky. Avšak díky dialogům Rebeckové, skvěle vystavěné zápletce a obsazení, které si své role vyloženě užívá, přináší druhé dějství majestátní podívanou, která patří k tomu nejlepšímu, co je momentálně na West Endu k vidění.

Stephen Wright, David Harbour a Sinead Matthews v inscenaci Mad House. Foto: Marc Brenner

Ústřední herecké výkony jsou fascinující. David Harbour podává doslova i obrazně monumentální výkon; je jako raněný medvěd řvoucí vzteky a toužící po útěše, přičemž jasné vědomí vlastní situace jen přiživuje jeho smutek a hněv. Jeho partnerství s Billem Pullmanem v roli Daniela je hnacím motorem celé hry. Pullman se nesnaží Danielovu nepříjemnou povahu omlouvat, ale je úchvatný ve chvíli, kdy se konečně postaví čelem ke svým činům z minulosti a pokusí se o vykoupení. Celý večer si však pro sebe krade vynikající Ayika Henry jako hospicová sestra Lillian. Od prvního vstupu na scénu je ztělesněním síly, aniž by její postava ztratila na důstojnosti. Jediným pohledem dokáže vyjádřit tolik – tuhle rodinu má přečtenou od prvního dne. Možná se tu až příliš křičí, zejména když do domu vtrhne „zlá“ Pam (moje označení – měl jsem chuť na ni také zařvat, skvělá práce Sinead Matthews).

Akiya Henry a Bill Pullman v inscenaci Mad House. Foto: Marc Brenner

V paměti vám však utkví především nádherná, něžná a tichá scéna mezi Michaelem a Lillian ve druhém jednání. Ačkoliv narážky na to, že „všichni vidíme stejné hvězdy a měsíc“, hraničí s klišé, text i herectví zde gradují, když Lillian odhalí ztrátu svého dítěte a oba navážou skutečné pouto. Jen tato scéna stojí za cenu vstupenky. Nad Michaelem neustále visí hrozba návratu do ústavu, což s postupem hry graduje; Stephen Wight je vynikající jako Nedward, který se zoufale snaží stavět mosty a bojovat za spravedlnost – přestože svého bratra zradí.

Na klaustrofobní scéně Frankie Bradshawové je nám i ve venkovních pasážích jasné, že jde o doslovný boj o prostor. V tomto představení nabývá i obyčejná tužka takového symbolického významu, že publikum lapá po dechu – nebudu nic prozrazovat, ale je to pocta starému pravidlu, že „méně je více“. Fanoušci seriálu Stranger Things nebudou panem Harbourem zklamáni a milovníci kvalitního psaní a herectví si tuto produkci budou pamatovat ještě velmi dlouho.

Čtěte také: První pohled na Mad House v Ambassadors Theatre s Billem Pullmanem a Davidem Harbourem

Čtěte také: David Harbour a Bill Pullman se představí ve světové premiéře hry Theresy Rebeckové Mad House

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru