RECENZE: Orson’s Shadow, Southwark Playhouse ✭✭✭✭✭

John Hodgkinson jako Orson Welles a Adrian Lukis jako Laurence Olivier, spolu s Ciaranem O’Brienem v roli Seana. Foto: Elliott Franks Orson's Shadow (Orsonův stín)

Southwark Playhouse

06/07/15

5 hvězdiček

Dá se o Olivierových – Larrym, Vivien a Joan – říct ještě něco nového? Nebo o Orsonu Wellesovi, když na to přijde? Tyto otázky se mi honily hlavou, když jsem usedal v Southwark Playhouse na novinářskou premiéru hry Austina Pendletona. Ta se věnuje rekonstrukci jedné skutečné epizody, kdy Welles, Olivier a Joan Plowright spolupracovali na produkci Ionescových Nosorožců v Royal Court v roce 1960 pod Wellesovou režií. Máme k dispozici tolik kritických studií, biografií (dobrých, špatných i skandálních), dopisů, pamětí a drbů ze všech stran – nemáme už tedy kompletní obrázek o tom zoufale smutném psychodramatu manželství Leighové a Oliviera i o pomalém, trpkém úpadku Wellesovy kariéry po jeho hvězdném startu s Občanem Kanem?

Pendletonovi se však daří proniknout hluboko pod povrch biografických faktů a cestou klade velmi hluboké a nelehké otázky. Jak mohou i ty největší talenty po padesátce ztratit směr a kde leží neúprosná cesta povinnosti ve vztazích poznamenaných vážnou duševní nemocí. Nabízí také důležité postřehy o roli divadelní kritiky, o vzájemných přínosech kariéry na jevišti či u filmu, o tom, jak střípky osobního života prosakují do tvůrčí práce a jak herci v rámci výkonu slaďují alchymii naučené techniky s psychologickým instinktem. Pokud tento shrnující popis budí dojem, že jde o hru čistě pro divadelní insiders, je třeba dodat, že je vyvážena dialogy, které jsou střídavě vtipné i něžné, a situační komikou, jež nabízí dostatek pohybu a divadelního ruchu. Pendleton se s Vivien Leighovou osobně setkal a s Wellesem spolupracoval, takže hra je psána s empatií pramenící z osobní znalosti, aniž by však sklouzávala k hagiografii nebo obhajobě.

Pendletonovým dramaturgickým triumfem je zapojení Kennetha Tynana. Ten je zde představen jako muž, který Oliviera a Wellese přesvědčí ke společné práci. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, ale dramaticky to sedí – Tynan byl skutečným přítelem obou, chtěl oživit Wellesovu filmovou kariéru a stát se součástí Olivierova týmu při zakládání Národního divadla. Funguje jako katalyzátor a komentátor děje v každé fázi. Hra má dvě dějství. V první scéně spolu Tynan a Welles mluví v zákulisí v Dublinu a nastavují rámec budoucích událostí; ve druhé se přesouváme do zákulisí Royal Court, kde potkáváme Oliviera čerstvě po úspěchu ve hře Komik (The Entertainer), právě když prochází složitým procesem opouštění Leighové kvůli Plowrightové. V mnoha ohledech jde o nejpůsobivější část textu, která nabízí skvělé příležitosti všem aktérům: Olivier a Tynan se vzájemně verbálně šermují, Plowrightová bojuje o vlastní identitu a napětí, loajalita i sebedestruktivní manipulace v manželství Olivierových jsou obnaženy v mistrně vystavěném telefonním hovoru. Druhé dějství nás zavádí na scénu Nosorožců a soustředí se na tvůrčí neshody mezi Wellesem a Olivierem, který bojuje s přizpůsobením své techniky požadavkům absurdního divadla. Děj vrcholí nečekanou návštěvou Leighové na place, kdy postavy konečně odkládají masky a zůstávají obnaženy až na dřeň.

Ve hře vystupuje celkem šest postav a každý z herců podává precizně vystavěný a expresivní výkon plný detailů. Nejsou tu žádná slabá místa a casting zaslouží uznání za sestavení skvěle se doplňujícího týmu. V menších rolích hraje Ciaran O'Brien mladého inspicienta Seana a Louise Fordová se zhostila role Joan Plowrightové. Obě tyto postavy Pendleton načrtl jen zlehka a ani jedna nemá být přímou imitací. O'Brien skvěle zachycuje neohrabaný, až naivní obdiv mladého aspiranta a Fordová plně využívá příležitosti ukázat, že její postava nebyla jen loutkou, ale vždy herečkou s pronikavou inteligencí. Dobře balancuje lásku i podrážděnost vůči Olivierovi a po boku Wellese se staví za divadelní modernismus.

Edward Bennett ztvárňuje Tynana velmi uvěřitelně. Přesvědčivě vystihl jeho fyzické atributy – koktání, kašel signalizující začínající emfyzém i přehnanou úctu před svými hrdiny. Demonstruje však také inteligenci, jízlivost, kousavost i skrytou touhu patřit do úzkého okruhu vyvolených, což vše k této komplexní osobnosti patřilo. Bennett se musel vypořádat s mnoha potenciálně ošemetnými momenty, kdy dramatik boří bariéry realismu a promlouvá přímo k divákům. Občas je zde text trochu těžkopádný, ale herec tyto přechody zvládá s elegancí.

Jako Vivien Leighová má Gina Bellmanová dvě klíčové scény, v nichž musí vykreslit „nekonečnou proměnlivost“ své postavy. I zde funguje vizuální shoda – vznešenost a glanc na jedné straně versus zborcená zranitelnost na straně druhé. Potřebujeme pochopit, proč byla Leighová tak podmanivou sirénou na plátně i mimo něj, a zároveň nahlédnout do jejích soukromých děsů. Bellmanová je obzvlášť přesvědčivá v zobrazení méně známých stránek její povahy: její inteligence, velkorysosti k ostatním i teskného sebeuvědomění ohledně nastupující mánie a podob, které na sebe bere. Když pak mánie naplno propukne, je patřičně nespoutaná a nekontrolovaná.

Největší výzvou je zde ztvárnění Wellese a Oliviera. John Hodgkinson (Welles) i Adrian Lukis (Olivier) předvádějí působivé fyzické i hlasové napodobení, ale skutečná síla jejich výkonů a citlivé režie Alice Hamiltonové spočívá v tom, že je zavádí hluboko do jejich vlastního „srdce temnoty“. Vidíme dál než za teatrální, záměrnou karikaturu, kterou Welles prezentuje světu, až k jeho zoufalé snaze najít jakýkoli způsob, jak prosadit své vlastní projekty. Zároveň zahlédneme bolest, hněv a znechucení sebou samým u muže, který ví, že je obětí systému i svého nejhoršího nepřítele zároveň. Stejně tak nás Lukis zavádí pod přehnaně strohou, dokonale vyleštěnou fasádu Oliviera, aby nám ukázal, jak se stal „obrem ve vlastních řetězech“. Jak uvízl ve své vlastní mytologii natolik, že není schopen přijmout profesní změnu. Vidíme, jak je jeho touha ovládat sebe i svět ustrašenou reakcí na nebezpečí plynoucí z nestability Leighové i na vnější tlaky; a jak změna nastala ve všech oblastech, až když nechal znovu propuknout svou „žitou ostražitost“ herce.

Inscenace je uváděna v kruhovém uspořádání (in the round) s příjemným a provokativním kontrastem mezi divadelní stylizací a neformálností. Scénografie je praktická a funkční, neodvádí pozornost od verbálních duelů, které jsou jádrem a středem veškerého dění. I když se hra v USA dočkala několika nastudování, toto je evropská premiéra a pro svou kvalitu i intenzitu textu a hereckých výkonů si zaslouží dlouhou a úspěšnou sezónu.

Orson's Shadow se hraje v Southwark Playhouse do 25. července 2015