RECENZE: Pity, Royal Court Theatre ✭✭✭

Paul T Davies v recenzi hodnotí inscenaci hry Roryho Mullarkeyho Pity v režii Sama Pritcharda v divadle Royal Court.

Obsazení hry Pity v Royal Court. Foto: Helen Murray Pity

Royal Court Jerwood Theatre.

18. července 2018

3 hvězdičky

Rezervujte zde Vstup na inscenaci nové hry Roryho Mullarkeyho v režii Sama Pritcharda okamžitě vzbuzuje velká očekávání. Pokud máte lístky do přízemí, do divadla vstoupíte uličkou a k sedadlům se dostanete přímo přes jeviště, na kterém stojí kulisy typického anglického maloměstského náměstí. Hraje tu dechovka, u stánku se prodává zmrzlina a můžete si zkusit tombolu, ke které dostanete lístek. Opatrnější diváci působí trochu zmateně, zatímco neukojení herci v publiku si naplno užívají těch pár vteřin slávy na prknech slavného Royal Courtu. (Mě se to samozřejmě netýká, abychom si rozuměli.) Zatím všechno dobré, ale než se diváci usadí a proběhne losování tomboly, je dávno po začátku a já už si jen přeji, aby se začalo hrát. A to podle mě vystihuje celou hru – nabízí několik fantastických sekvencí, ale také dosti frustrující přešlapování na místě.

Obsazení hry Pity. Foto: Helen Murray

Je úplně obyčejný den a muž – postava vypravěče vřele podaná Abrahamem Popoolou – sleduje okolní svět. To, co následuje, lze nejlépe popsat jako setkání Monty Pythonů s Černým zrcadlem (Black Mirror). Svět plný slunce, zmrzliny a obchůdků se rozpadá v občanskou válku, odstřelovače, bomby (spoustu bomb), tanky (úžasné výtvory připomínající Daleky, které chci mít doma), zvěrstva a rozdělený národ. Je to klasický britský surrealismus a satira, ve které Mullarkey vytváří horskou dráhu emocí projíždějící šílenstvím posledních dvou let až do propasti budoucnosti. Bavilo mě nevědět, co přijde dál, a scénografie Chloe Lamford je vynikající, dokonale vystihuje komiksový nádech kusu. Přesto jsem měl pocit, že při délce hodiny a čtyřiceti minut bez přestávky dosáhlo dílo svého vrcholu kolem šedesáté minuty. Sekvence občanské války je příliš dlouhá a kamenem úrazu je opakování – stroboskopy a výbuchy se rychle omrzí a zástupy duší odcházejících do nebe neberou konce. Ztrácí se tím i tragika onoho počtu obětí. Pokud je vaším šálkem čaje naturalistické, empatické drama, tato hra pro vás nebude.

Obsazení hry Pity. Foto: Helen Murray

Nicméně soubor je to vynikající a s hledištěm navazuje silný kontakt. Paul Bentall v roli vzteklého Profesora vtipně nakopne dění a Sophia Di Martino je po celou dobu skvělá jako jeho dcera. Sandy Grierson září jako Rudý válečník a nadchla mě Helena Lymbery v roli premiérky („Jsem premiérka a tohle město, jehož jméno jsem zapomněla, je teď najednou hrozně důležité“), což jasně odkazuje na nedávné události v Salisbury. Baletní kreace kapitána v podání Doriana Simpsona berou veškerou pozornost. Paul G Raymond si své role vyloženě užívá a Francesca Mills je po celou dobu úžasná, zejména jako drzá kolegyně, která mluví v emocích a hněvu sociálních sítí. Skutečné dojetí nakonec přináší Siobhan McSweeny jako pošťačka Sal. Všechny role hrají členové souboru a vedou si skvěle.

Vzhledem ke stylu a surrealismu produkce vedle ní vypadá i Žlutá ponorka jako uhlazené drama od Merchant Ivoryho. Mám jen pocit, že trocha citlivého krácení by hru posunula dál od hranice určité sebestřednosti. Přesto platí, že když jste zrovna na vrcholu téhle horské dráhy, je to parádní jízda.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA PITY