RECENZE: The Quentin Dentin Show, nahrávka původního londýnského obsazení ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje původní londýnskou nahrávku obsazení muzikálu The Quentin Dentin Show.

The Quentin Dentin Show Original London Cast Recording 4 hvězdičky Koupit kopii  Je obzvláště příznačné, že show postavená na popové hudbě vychází právě ve formátu alba.  Divadelní produkce „Quentina Dentina“ (kterých bylo dosud osm – což odráží neustálé přepracovávání díla autorem Henry Carpenterem) totiž vždycky působily spíše jako rock’n’rollové koncerty než jako inscenace klasického „libretního“ muzikálu.  Naposledy v Tristan Bates Theatre, s libretem upraveným moderním autorem Tomem Crowleym v produkci Adama Lensona, vystoupil tento aspekt do popředí ještě více, když byli hudebníci v bílých kombinézách rozprostřeni po schematicky naznačeném domácím interiéru.  Právě tato verze partitury tvoří základ studiové nahrávky. Kouzelnou novou ingrediencí je zde hudební producent (a spoluzakladatel kapely The Kooks) Paul Garred.  Garred a Carpenter spolupracují i na jiných velkých projektech a jejich vzájemné porozumění je zde znát v každém tónu.  Album startuje špinavou montáží rádiového šumu v duchu „koncepčních alb“ 70. let, která se opět vracejí do módy.  Následuje dunivá, syntezátory nabitá titulní skladba ve stylu britpopu, která zní jako vcelku klasická píseň typu „něco chci“.  Garred dává hlasům veškerý potřebný prostor a v jejich společnosti bychom rádi zůstali déle, ale většina skladeb je stručná až strohá.  Podobně i v Carpenterově podání se texty – chytré, dobře řemeslně zpracované a často s pichlavým sociálně-politickým ostřem – sypou jeden za druhým tak rychle, že si člověk přeje aspoň na chvíli vydechnout, aby mohl všechno vstřebat a strávit. https://www.youtube.com/watch?v=rlnlSD87fhU Přesto je veselost písní jako „Lemons“ naprostou radostí.  V titulní roli zpívá Luke Lane s přesností a úctou k notám i slovům; je zábavný, ale možná až příliš slušný a uhlazený – viděl jsem ho na jevišti jako Bastarda v „Králi Janovi“ v Shakespeare's Globe a vím, že dokáže být mnohem drzejší, když chce: a tato postava po tom přímo volá.  Naproti tomu Shauna Riley jako Nat, dívčí hrdinka, působí díky bohatším zkušenostem se show a přečkání mnoha změn scénáře i prostorů velmi vyrovnaně. Její podání písně „Holiday“, která byla napsána přímo pro její hlas, je naprostým triumfem.  Má to parametry skutečného hitu, ale – opět – skončí dřív, než nás stačí pořádně chytit za srdce.  To samé platí pro „Friendzone“, což je okouzlující, leč velmi krátké číslo.  „(Making) People Like You“ – název písně, který v angličtině díky lichému gerundiu skrývá několik vtipných slovních hříček – dopadá lépe díky svému organickému začlenění do příběhu.  Následné mrazivé „Too Weak To Refuse“ má až hypnotickou krásu ve stylu Davida Bowieho a člověk by si ten moment rád vychutnal o něco déle.  Než se však stihneme nechat hudbou plně svést, přecházíme rychle do „The Quentin Dentin TV Show“, další skladby s výrazným motivem a funky disco rytmem.  Texty jsou prostě famózní, rýmování titulního řádku („tee-VEE show“) s „credo“ je typickou ukázkou Carpenterova umu.  Zajímavé však je, že v tomto čísle autor naznačuje vývoj titulní postavy, což je prvek, který v této show jinak stále dost chybí.  Zatímco hudební krajina díla byla pečlivě kultivována, dramaturgický tvar show zůstává tvrdohlavě neuchopitelný.  Proslýchá se však, že se chystají další úpravy. Ale když dostaneme tak řízný rock’n’roll jako v „The Blame Game“, musíme to vůbec řešit?  V některých ohledech tato show momentálně funguje mnohem lépe jako album než na jevišti.  Například skladba „Life“ je ukázkou čísla, které by se dalo v show posunout mnohem dopředu: ve skutečnosti skvěle nastavuje atmosféru a působí jako ideální úvodní píseň.  Její univerzální poselství se spojuje s publikem mnohem silněji než specifičnost současného otvíráku.  Stejně tak „Get Happy“ pocitově patří do expozice – prozradí nám toho tolik o tom, kdo Quentin vlastně je, že k němu máme hned o kousek blíž.  „Take Your Medicine“ (kterou mám v hlavě zafixovanou jako „The Brain Machine“) nás vrací do tempa závěrečného vyprávění a žene nás k vyvrcholení příběhu, ke střetu lidskosti s mechanizací; je to skvělý stadionový nářez, u kterého se dá čekat, že diváci v přízemí budou nadšením skákat a pogoovat.  (Tedy, možná.) Zajímavé je, že typicky anglický lyrický pop (něco jako The Kinks potkávají Beatles... VELMI Beatles!) v písni „All Together Now“ by mohl vyvolat podobnou reakci, s pažemi nad hlavou a jemným houpáním do stran, zakončený tleskáním a cappella.  S dávkou nahraného potlesku.  A vypnutím vypínače na úplný konec.  Je to velmi rock’n’rollové.

KOUPIT ALBUM QUENTIN DENTIN

Přečtěte si naši recenzi The Quentin Dentin Show