RECENZE: Somewhere in England, New Wimbledon Studio ✭✭✭✭

Somewhere In England

New Wimbledon Studio

15. října 2016

4 hvězdičky

Jde o nejdůležitější a nejnapínavější znovukobjevení „ztraceného“ britského muzikálu od roku 1982, kdy King’s Head Theatre uvedlo obnovenou premiéru Ellisova kousku „Mr Cinders“ (inscenace, která se následně přesunula do West Endu, kde se hrála patnáct měsíců a dočkala se bezpočtu uvedení po celém světě). Původně byl napsán v roce 1987 pro uznávané ochotnické divadlo Questors Theatre v Ealingu s hudbou méně známého Gordona Caleba, texty Caleba a Vincenta McQueena a scénářem Jean Calebové. Hrál se tehdy jediný týden a neuvěřitelné je, že od té doby nebyl nikdy uveden. Přesto i nadále fascinoval mnoho členů původního sedmadvacetičlenného souboru. Jedné z nich – Sheile Danielsové – se nyní podařilo (okouzlujícím způsobem) produkovat a režírovat profesionální ukázkovou produkci, která právě vyprodala své krátké hostování v progresivním Studiu divadla New Wimbledon.

Člověk snadno pochopí, proč je u diváků tak oblíbený. Hned od úvodního čísla, kdy obyvatelé malého městečka „kdesi v Anglii“ (jak zněla fádní válečná novinářská fráze) vyprovázejí své mladé muže do války proti skopčákům – a současně vítají americkou základnu i s jejími vojáky – je krásně zpracovaná hudba, okamžitě melodická, podmanivá a rytmicky svižná, i dokonale vybroušené texty přímo oslovující.  Už ze shrnutí úvodního čísla lze poznat, že vyprávění příběhu je technicky bravurní: s minimem prostředků se v hudebních číslech daří stlačit maximum děje, což nám s neutuchající nápaditostí předkládá choreografie Madeline Eaton-Beltonové (které zručně asistovali dva z mladých členů souboru, Ryan Ferrie a Aaron Jenson).

Zatím vše funguje, ale teprve v druhém čísle, nostalgickém, leč vtipném valčíku dvou místních dam (Patsy Blowerová a Olivia Maffettová) s názvem „What Went Wrong?“, si uvědomíme, že Gordon Caleb je prvořadý melodik. Dokáže se dotknout srdce neustále překvapujícím refrénem (jak by řekl Cole Porter) a za pomoci dvou ženských hlasů vytváří nádherné harmonie. Ta analogie je trefná. Tato partitura brilantně evokuje hudební styly dané doby v mistrovské pastiši, která nás nicméně přesvědčuje o tom, že do té éry skutečně patří a zní vždy „pravdivě“, nikoliv afektovaně. Caleb ostatně tu dobu zažil a sloužil u dělostřelectva RAF – je to jeho vlastní zvuk. Totéž lze říci o textech, které – ač ohromujícím způsobem vybroušené a elegantní – v sobě vždy nesou punc autentičnosti: postavám, které je zpívají, věříme a postupem času nám na nich začíná stále více záležet. Scénář dosahuje stejného prostého efektu: je nesmírně bystrý, potěšující a zároveň poutavý. Ačkoliv je dějová linka tenká jako oplatka, je napsána s takovou dovedností a dokonalým pochopením zvoleného žánru – hudební komedie – že postavy a situace prostě musíme brát vážně a v oněch cukrkandlových radostech nakonec spatřujeme tolik aspektů nás samotných.

Třetí číslo, parádní kousek pro nově příchozí Američany „Me! Me! Me!“, je písňový výčet v porterovském stylu, jehož texty oslňují a těší stejně svěže jako v den svého vzniku, nebo jako když ve 40. letech zářil komediální génius samotného Colea. Intelekt textu divákovi lichotí; show nám dává najevo, že jsme vnímavostní na stejné úrovni jako její literární blýskavost a sofistikovanost, a produkce dělá vše pro to, aby nám smysl textu jasně zprostředkovala. V tomto bodě se už opravdu skvěle bavíme, ale – jak už to zde bývá – to nejlepší má teprve přijít.

Sekvence, v níž slyšíme dotčené místní starousedlíky v „Yanks, Go Home!“ (v podání věčných stěžovatelů, pana Crowea v podání Dereka Elwooda a paní Johnsové v podání Annie Aldingtonové), následovaná diegetickým dámským sborem, který u faráře (Tony Barber, jenž skvěle oživil svou původní roli z roku 1987) zpestřuje odpolední čaj pastorální parodií „In the Country“, a završená stížnostmi frustrovaných vojáků „We Wanna Go Back Home“, je místem, kde Caleb demonstruje naprosté ovládnutí formy. V naprosto nečekaném záblesku geniality nejsou tyto tři písně jen vrstveny na sebe, ale propleteny s téměř mozartovskou dovedností, kde se hlasy proplétají jako v symfonickém finále: je to úžasné číslo.

Následuje rozverný milostný duet „Funny Old You“ pro Marjorie (potlačovaná učitelka Stephenie De Whalleyové) a Chucka (roztomile ležérní Sam Landon). Poté příjemně změní náladu číslem pro „zlobivou holku“ s názvem „Eva“, což je zase jiný druh duetu pro dvojici váhavých milenců: titulní hrdinka (magnificently komická a temperamentní Hannah Pontingová) v duchu Barbary Windsorové je sice „zkažená“, ale milá, a nespokojí se jen s jedním chlapcem (desátník Frizelli v podání skutečného Američana Matta Fulbrighta... a ne, netuším, zda je příbuzným slavného zakladatele Fulbrightových stipendií). Chce mít svobodu výběru mezi všemi a projevuje přitom kurážnou nezávislost, kterou nese s naprostým přehledem. Je to svět podobný tomu Mozartovu, kde ženy nakonec vždycky vyhrají.

Dále se ke slovu opět dostávají pánové; mluvené stížnosti Joea (vynikající tenor Ryana Ferrieho v duchu Dicka Haymese) a třetího vojáka Elmera (jižanský gentleman Jenson) plynule přecházejí v další dokonale charakterizační píseň „Will She, Won’t She?“. Z té se vyklube neuvěřitelně zručně vystavěný přechodový kus, který začíná uprostřed jedné scény a bez jakéhokoliv náznaku přerušení nás zanechá uprostřed scény další, což jen podtrhuje Calebovy ohromující technické schopnosti. A pro závěr prvního dějství pak vytáhne další ansámbl pro celé obsazení s úderným jivem, který divákům zběsile zní v uších po celou přestávku.

Věnoval jsem tak dlouhou dobu analýze jednotlivých částí první poloviny z velmi dobrého důvodu: chci najít odpověď na otázku: „Proč je tak dobrý muzikál tak dlouho přehlížen?“  A pokud takové dílo zůstává zapomenuté a opomíjené, kolik dalších skvělých kusů tam venku asi čeká na své objevení? Kdo ví.

Stačí říci, že druhá polovina nabízí stejnou porci potěšení. Dějstvo otevírá titulní skladba pro Brity, krásné číslo, které by klidně mohlo být hitem pro Veru Lynnovou. Je tu žertovná „Compatibility“, přemýšlivě dospělá „Growing Up“, která těží z morálních kompromisů vyvolaných pragmatickou reakcí na odloučení a pomíjivost života ve válce (Patsy Blowerová je v této scéně brilantně rozpolcená jako matka chlapce, který byl Joeovým předchůdcem v srdci Phyllis, než se objevil on a udělal na ni tak dobrý dojem). Následuje úžasně atletická „Do It For Uncle Sam!“ pro americké vojáky, píseň, pod kterou by se milerád podepsal i Irving Berlin (zde vedená vynikajícím tenorem Feda Zanniho v roli seržanta Meyera). Phyllis (s líbezným hlasem Kluane Saundersové), rozpolcená mezi dvěma chlapci, musí v „I Don’t Know How To Tell You“ napsat dopis na rozloučenou. Pak, ve zvratu připomínajícím dramata Noela Cowarda, kde je počestné Angličance předhazováno pokušení, kterému ona (často na poslední chvíli a díky náhodnému vnějšímu zásahu) odolá, čas plyne: od milého dorazí vzácný dopis a dříve, než se nadějeme, vojáci odjíždějí otevřít druhou frontu v Normandii. Pod lehkostí a veselím světa hudební komedie, v němž se pohybujeme, jsou však patrné hlubší emoce, které působivě dopadají na diváka a dodávají dílu hloubku a rezonanci.

Kapela je po celou dobu na scéně a v uniformách americké armády sem dokonale zapadá, zejména když hraje své role v tanečních scénách: lahůdková aranžmá hudebního nastudování Johna Spanyola jsou z velké části dílem jeho improvizace a jazzového komba Diccona Coopera (baskytara), Davea Tandyho (bicí) a George Millarda (dechové nástroje – v klarinetu je pár momentů jako od Tommyho Dorseyho!). Právě tato spontánnost dodává zvuku další svěžest. A kostýmy – kterých mají dámy OPRAVDU HODNĚ – jsou nádherné. Samotná scéna si však vystačí s pěti nesmírně variabilními lavicemi, jedním panelem a židlí, což dodává přechodům rychlost a plynulost, která působí velmi moderně. Představení nasvítil Jed Brook, Christopher Gadd vytvořil funkční zvukovou kulisu a celkové technické vedení měl na starosti Stuart French.

Danielsová efektivně proškrtala původní scénář a příběh zde prezentuje jako plynulý děj pro pouhých 13 herců. Přestože v ději uplyne několik let, daří se jí tyto mezery učinit neviditelnými a neustále soustředit naši pozornost na důležitost vztahů mezi postavami. S tak obrovským úspěchem tohoto workshopu v zádech možná bude chtít scénář či interpretaci ještě přehodnotit, snad s cílem dotlačit věci ještě dál, zejména v druhém dějství, kdy jsou emoce nejvíce obnažené – dnešní diváci možná chtějí a potřebují slyšet více o vnitřním boji postav, například u milenců plných kompromisů, a Elmerův hněv by mohl být prudší, než současné aranžmá jeho „I Get The Run Around“ dovoluje. V show s takovou dávkou sladkosti potřebujeme i pořádnou porci soli. Stačí si vzpomenout, kolik intenzivního dramatu vytěžilo National Theatre z Hammersteinova scénáře k „Oklahomě!“, která není zrovna vyhlášená svou drsností, abychom ocenili, že pod usměvavou tváří 40. let se často skrývá hodně lidské bolesti. To jsou však relativně drobné detaily u inscenace, která je ve velmi, velmi dobré kondici.

Další tvorba Gordona Caleba zahrnuje mnoho kusů pro City Varieties v Leedsu, například „Strike a Light“ o stávce dělnic v továrně na zápalky Bryant a May, která se přenesla do londýnského Piccadilly, nebo „Dearest Dracula“ uvedeného v Dublinu. Soudě dle tohoto vynikajícího oživení stojí za to ho znát lépe.  Mezitím je tu tato parádní produkce skvělé, dlouho ztracené a nyní znovu nalezené hudební komedie. Máte zájem?

ZJISTĚTE VÍCE O SOMEWHERE IN ENGLAND