RECENZE: Stephen Ward, Aldwych Theatre ✭

Alexander Hanson & Charlotte Blackledge v muzikálu Stephen Ward. Foto: Nobby Clarke Stephen Ward

Aldwych Theatre

20. prosince 2013

1 hvězdička

Bez mučení přiznávám, že patřím k fanouškům rané tvorby Andrewa Lloyda Webbera (Joseph; Superstar; Evita; Cats; Song and Dance; Starlight Express; Phantom) a dokonce i velké části jeho pozdějších děl (Beautiful Game; Whistle Down The Wind; Aspects of Love; Sunset Boulevard). Je to skladatel obdařený darem pro pozoruhodné melodie a geniální nápady. V Aldwych Theatre se nyní hraje jeho nejnovější kus, Stephen Ward, v režii sira Richarda Eyra. Libreto a texty písní napsali Christopher Hampton a Don Black a oba by si zasloužili veřejný výprask: jde o nejhorší scénář a nejhorší texty, jaké jsem kdy v divadle zažil.

Celé představení vůbec netuší, co chce sdělit; nevypráví žádný příběh pořádně ani procítěně. Když dopadne opona, víte o Stephenu Wardovi a jeho roli v Profumově aféře zhruba tolik, co ve chvíli, kdy v orchestru zazněly první tóny.

Nedozvíte se, co motivovalo hlavní aktéry skandálu, jaké byly klíčové momenty, proč padla vláda, proč se establishment obrátil proti Wardovi, co se stalo s Keelerovou a Rice-Daviesovou nebo co stálo za pádem samotného Profuma. Děj se jen zmateně motá sem a tam bez jasné linie a vypravěčského tahu. Chybí jakýkoliv ucelený koncept či umělecký záměr.

Lamentabilní scéna a kostýmy Roba Howella situaci nijak nepomáhají; design jde vyloženě proti duchu doby i dramatu. Na jevišti jsou jen závěsy, projekce, ploché kulisy a občas nějaká pohovka nebo stůl. Celé to působí nesmírně mdle – i ten nejzapadlejší ochotnický spolek by se za takovou scénu styděl.

V muzikálu zazní pět opravdu dobrých melodií: Super-Duper Hula-Hooper; This Side of the Sky; You’ve Never Had It So Good; I’m Hopeless When It Comes To You a Too Close To The Flame – ale tím výčet končí. Zbytek partitury je v každém ohledu k smíchu. A k tomu smrtelně nudný, domýšlivý a nepůvodní.

Je však těžké posoudit, zda je to hlavně kvůli orchestraci, která je naprosto děsivá a pod níž je podepsán sám sir Andrew. Obvykle ji přenechává jiným, což je upřímně řečeno moudré rozhodnutí. I když orchestru nelze nic vytknout a Graham Hurman dirigoval s vervou a jasným cítěním, prostým faktem zůstává, že orchestrace obírá hudbu o její největší potenciál – a některé pasáže ho beztak moc nemají.

Hurman vidí, čím by ta hudba mohla být, a podle toho reaguje; sledovat ho v orchestřišti dává pocit, že hudba je mnohem živější a energičtější než to, co se na vás valí z jeviště. Člověk by raději slyšel to, co cítí Hurman, než to, co skutečně slyší. Vtírá se pocit, že jde o dobrý soundtrack pro televizní seriál, ale bez textů – jako divadelní počin to zkrátka neobstojí.

Herci přespříliš často křičí a přezpívávají, což je záhada, protože všichni jsou evidentně schopní zpěváci. Někdy jsou tak hlasití, že zanikají texty – což může být vlastně požehnání, ale publikum by si o tom mělo rozhodnout samo.

Eyrova režie se vleče šnečím tempem: první dějství trvá hodinu, ale připadá vám jako tři. Na druhou stranu je těžké uvěřit, že by jakýkoliv režisér dokázal tento příběh a tyto texty rozzářit.

Choreografie Stephena Mearse je tak půvabná a chytrá, jak se dalo čekat. To platí zejména pro orgastickou sekvenci v You’ve Never Had It So Good, ale jeho rukopis je znát v každém čísle.

Z herců vynikají Joanna Riding jako úsečná Valerie a Daniel Flynn v roli pompézního, pudy ovládaného Profuma. Sólo Ridingové ve druhém dějství má nejblíže k Lloyd-Webberovskému kouzlu, ale bohužel to stále nestačí.

Alexander Hanson je jako Ward sice noblesní, ale v konečném důsledku nevýrazný – částečně kvůli scénáři, ale také proto, že postavě nedodává dostatek energie. Nikdy nechápete motivace jeho činů. Je mu ho však lidsky líto, protože je vidět, jak se statečně pere s nemožným břemenem, které na něj tvůrci naložili.

Charlotte Spencer svou vizáží připomíná mladou Dianu Rigg, ale tím podoba končí; její Christine Keelerová je stejně prázdná jako Patrick Bateman v Americkém psychu. Nulové teplo, ještě méně empatie. Na začátku zpívá dobře, ale brzy to jde z kopce. Charlotte Blackledge je jako Mandy Rice-Daviesová hlučná a občas mimo tón. Její postava se objeví bez úvodu a její role v dění není nikdy vysvětlena. Je to jako v inscenaci muzikálu Gypsy, kde by vám nikdo neřekl, že Tulsa chce tancovat – prostě netušíte, proč tam vůbec je.

Kvalitní výkony ve vedlejších rolích podávají Anthony Calf, Martin Callaghan, Kate Coysten, Wayne Robinson a Emma Kate Nelson. Většina ostatních by měla ušetřit na teatrálnosti a pokusit se najít špetku uvěřitelnosti v té přehlídce kroucení kníry a pohupování boky.

Muzikál se nestane zajímavým jen proto, že někdo řekne „kurva“, někdo jiný předstírá sex a další se svlékne. Je zapotřebí jasná dějová linka, jakkoliv prostá, smysl, pointa a hlavně srdce.

Stephen Ward nemá srdce a chybí mu i koncept, který by ho udržel nad vodou. Jako první workshop by to bylo hodnoceno jako odvážný, leč pomýlený pokus s hromadou práce na scénáři, textech, orchestraci a hudbě (v tomto pořadí). Na West Endu, při ceně 67,50 liber za vstupenku, je to parodie na divadlo. I Viva Forever! bylo lepší – a to ve všech ohledech.