RECENZE: The Angry Brigade, Bush Theatre ✭✭

The Angry Brigade

Bush Theatre

9. května 2015

2 hvězdičky

Londýnem otřásají výbuchy. Píše se rok 1970 a Scotland Yard se rozhodne zřídit malou tajnou jednotku specialistů ve snaze dopadnout pachatele bombových útoků. Ti si říkají The Angry Brigade a jako správní extremisté posílají úřadům tajuplné anonymní dopisy. Malý tým policistů, odkojený tradicemi a přísnými protokoly, pracuje v neustálém napětí a v těsném kontaktu, odhodlán vypátrat a dopadnout svou kořist.

Cestou se potýkají s informátory, nespolehlivým tiskem (v jednu chvíli Daily Mirror vypíše odměnu za dopadení pachatelů a tím zhatí vlastní krytí) a koncepty jako „asociace“ či „psychogeografie“ (způsob vnímání městského prostředí jinak, spíše volnou formou než striktními pravidly). Právě díky tomu začnou zkoumat třeba kancelářskou židli a netradiční způsoby, jak by se dala využít.

Čím blíže je jednotka svému cíli, tím lépe rozumí světu, ze kterého The Angry Brigade vzešla. Narazí na komuny, kde muži a ženy žijí a milují se svobodně, bez ohledu na omezení „všedního“ života, střídají partnery, vyznávají sexuální fluiditu a společně se starají o děti. Posilují tato setkání jejich vyšetřovatelské úsilí, nebo je nějakým způsobem korumpují?

Tato otázka se dostává do popředí ke konci prvního jednání hry Jamese Grahama z roku 2014, která si po premiéře v Plymouthu a turné po Británii nyní odbývá svou londýnskou premiéru v Bush Theatre. Grahamova hra je zde rozdělena do dvou velmi odlišných dějství. První má formálnější konstrukci, jde o klasicky se rozvíjející detektivní příběh. Druhé je dosti anarchistické, nestrukturované a překvapivé. To dává dokonalý smysl – první půle se zabývá policejním vyšetřováním, druhá vypráví stejný příběh z pohledu čtveřice, která v Londýně útočila. Z hlediska formy je to chytrý přístup; invenční, a přitom odrážející obsah jednoduchým, hmatatelným způsobem.

Ke konci první části však nastává moment krátkého prolnutí, kdy do sebe oba světy narazí. Zůstává nejasné, zda jde o jakousi snovou sekvenci, nebo o intenzivní vyjádření psychogeografie, tentokrát zaměřené na lidská těla namísto městské krajiny.

Policisté (dva muži, dvě ženy) studují mapy a hledají pravidelnosti a stopy k úkrytu The Angry Brigade. Červená páska spojuje různé body na mapách. Náhle se strhne smršť červené pásky, která policisty obklopí, a po váhavém začátku se ocitají ve vlastních orgiích – muž s ženou, muž s mužem, žena s ženou, všichni dohromady. Změnili se lovci tím, že pochopili lovenou zvěř? Je klíčem k jejich dopadení to, že se jimi sami stanou?

Bohužel, v režii Jamese Grievea působí tento vrcholný moment přesně tak absurdně, jak zní. K tomuto bodu nevede žádný přirozený vývoj; působí to spíše jako snaha šokovat publikum. Jenže to šok nevyvolává, spíše jen zmatek.

Hra působí dojmem, že by, alespoň v prvním dějství, měla být komediálnější, než jak je prezentována zde. Možná by prospělo více stylu komedie „The Thin Blue Line“ a méně vážnosti „Z Cars“. Grahamův text a jeho zaměření na konvence a protokoly by měly udávat směr, což se zpočátku i děje. Úvodní scéna vykročí správným směrem, i když postavy policistů by mohly být ještě typičtější a odvážněji výstřední.

Grieve se soustředí spíše na přímočarou detektivní linku, a přestože ta vyžaduje pozornost, nezdá se, že by byla Grahamovým hlavním zájmem. Příběh je to poutavý, zvláště pokud detaily ze skutečného života už v paměti diváků vybledly. Grahamův zájem zjevně tkví v atmosféře sedmdesátých let – v roztříštěné politice, střídání intelektuálních generací a v tehdejším rebelském duchu. Narušování řádu je hlavním tématem vyprávění i struktury; ne v lineárním smyslu, ale z hlediska očekávání, předpokladů a toho, co je považováno za „správné“. Stejně tak je zde všudypřítomná paralela s moderní politikou a hněvem veřejnosti vůči politickým lídrům.

I když je to nejpatrnější v Grahamově záměrně provokativním, explozivním a fragmentárním druhém dějství (při jeho sledování máte pocit, jako by vybuchla bomba), stejně jasné je to i v konvenčnější první části. Grieveovi se však nepodařilo tyto aspekty uchopit, a výsledkem je, že chyby textu vystupují do popředí, zatímco ty jemnější a zajímavější stránky nedostávají prostor, který by si zasloužily.

Harry Melling, tvárný a fascinující herec, na kterého je vždy spolehnutí, zde odvádí nejlepší výkon. V prvním dějství střídá jednu postavu za druhou a dělá to výborně, i když cítíte, že by jejich extrémy dokázal vykreslit ještě ostřeji, kdyby k tomu dostal prostor. Drží se však Grieveova záměru. Některé postavy – velitel namáčející si sušenky v čaji, nervózní práskač, mlžící prorok – jsou živé a zapamatovatelné. Ale nezkrocený Melling by byl něčím naprosto strhujícím. V druhé části hraje Jima, teroristu s vizáží jako z mýdlové opery, ale je to právě on, kdo nejdokonaleji vystihuje onen takřka orgastický požitek, který Angry Brigade pociťuje při boji proti establishmentu. Je radost ho sledovat, v každé postavě je naprosto ponořený. Strhující.

Mark Arends je ve velmi dobré formě, ať už jako Smith, policista s novými obzory, nebo později jako John, oddané a charismatické jádro skupiny. Obě postavy jsou svébytné celky, ale sdílejí intenzitu, dravost a vnímavost, díky níž se rozdíly mezi nimi zdají menší. Od Arendse je to chytrý tah, ale opět – více vypjatosti v herectví a více riskování ze strany režiséra by přineslo mnohem větší výsledky.