RECENZE: The Changeling, Divadlo Sam Wanamaker Playhouse ✭✭✭✭

Hattie Morahan ve hře The Changeling (Osudná létačka). Foto: Marc Brenner The Changeling

Divadlo Sam Wanamaker Playhouse

27. ledna 2015

4 hvězdičky

Ze všech her, pod kterými je podepsán Thomas Middleton, je nejslavnější tragédie The Changeling, na níž spolupracoval s Williamem Rowleym. Rozhodně patří k pravidelně uváděným titulům; jen za poslední dekádu jsme se dočkali čtyř velkých inscenací. Podle programu k nové režii Dominica Dromgoolea v divadle Sam Wanamaker Playhouse byla tato hra v době svého vzniku kolem roku 1622 vnímána jako komedie. A Dromgooleovi se v této verzi skutečně daří vytěžit humor z každé příležitosti. The Changeling je zvláštní, ale pozoruhodná hra. Podle akademiků napsali Middleton a Rowley dvě samostatné dějové linky, které pak společně propojili v jednolité finále. Middletonovi je připisován onen krvavý příběh plný chtíče, brutálních vražd a pomsty, v jehož středu stojí krásná Beatrice-Joanna; Rowley má na svědomí o něco lehčí linii o krásné, ale utlačované Isabelle, jejíž manžel a nápadníci rozehrávají své pletichy v blázinci, který spravuje Isabellin muž Alibius.

Jádrem obou zápletek je stejný motiv: žena, se kterou se špatně zachází. Beatrice-Joanna trpí pod otcem, jenž trvá na jejím sňatku s Alonzem, ačkoliv se bláznivě zamilovala do Alsemera; Isabella je zase omezována manželem, který jí nevěří a zamyká ji v blázinci, aby si pojistil její věrnost. Obě ženy na svůj nepříznivý osud reagují odlišně, ale výsledek jejich činů v obou případech vede ke změně u ostatních. Změně v postojích, vnímání či pochopení – ale je to změna zcela zásadní. To vše jasně vyplývá v závěrečné scéně, kdy různé postavy přiznávají, čím prošly, ale proměna je ústředním motivem celého děje.

Tón vyprávění se neustále proměňuje: drastické výjevy, jako je Alonzoho vražda, sousedí s odlehčenými, až žertovnými momenty, kdy se zamilovaný Antonio snaží přesvědčit sluhu v blázinci Lollia o svém šílenství, aby mohl svést Isabellu.

Beatrice-Joanna, kterou při setkání s Alsemerem v kostele zasáhne blesk čisté lásky, je svými city natolik oslepena, že svěří svůj život a svobodu muži, jímž pohrdá – Deflorovi. Chce po něm, aby připravil Alonzovu vraždu, a ona tak mohla být volná pro Alsemera. Deflorova neochvějná oddanost, navzdory její otevřené nenávisti k němu, a pouto stvrzené Alonzovou krví Beatrice-Joannu od základů změní. Spikne se se svou služebnou, aby o svatební noci obelhala Alsemera; své panenství už totiž odevzdala Deflorovi jako součást odplaty za Alonzův hrůzný osud a teď to musí před novým manželem utajit. Význam pojmů láska a povinnost se pro Beatrice-Joannu v průběhu děje radikálně posouvá.

Je to bohatý koktejl propracovaných postav, které tančí hořký a divoký tanec zoufalství. S výjimkou Isabelly je téměř každá postava ochotna udělat cokoli, aby získala to, po čem touží – ať už jde o moc, sex, pomstu nebo kontrolu. Přestože je hra místy velmi vtipná, je temná jako uhel a poháněná beznadějí a klamem.

Dromgooleova produkce je detailní a přehledná, s lehkostí se pohybuje mezi ponurým a makabrózním světem Beatrice-Joanny a o něco lehčím, i když stejně podivným světem Isabelly. Humor, který režisér nachází i ve scénách s Beatrice-Joannou, je vítaný – dokáže odlehčit atmosféru a zároveň podtrhnout surovost pomýleného jednání mnoha postav.

Hned úvodní znepokojivá sekvence přesně nastavuje náladu. Většina herců se objeví na jevišti s obličeji osvětlenými zdola. V naprosté tmě, kterou dokáže komorní prostor Sam Wanamaker Theater tak působivě vytvořit, působí tento efekt zlověstně a nesvatě. Následuje jakási maskarada s Beatrice-Joannou uprostřed, kolem níž se proplétají ostatní postavy s děsivě nasvícenými tvářemi. Hra pak začíná s jistotou, že se před námi rozbalí temný příběh. Je to inspirovaný úvod.

Hattie Morahan je v roli Beatrice-Joanny naprosto úchvatná. Skvěle ovládá jazyk a využívá celou škálu svého sytého, zastřeného hlasu, zatímco vykresluje pád své postavy do hrůzy a zoufalství. Dokonale zachycuje lásku k Alsemerovi, která je motorem jejích činů, a brilantně ztvárňuje postupný posun v citech k Deflorovi: od deklarované nenávisti přes zoufalé spojenectví až po společnou sebevraždu. Je magnetizující.

Morahan vytěžila maximum i z těch mála lehčích momentů, které její postava má. Scéna s lektvary a následné předstírání příznaků panenství jsou zahrány s velkým citem. Po všech stránkách jde o vynikající výkon.

Má k ruce skvělé spoluhráče ve vyrovnaném a vynikajícím obsazení.

Trystan Gravelle vnáší do role pletichářského Deflora jistou ležérnost, která jen zdůrazňuje jeho vnitřní podlost. Jeho scény s Morahan jsou naprosto přesvědčivé, a stejně tak věrohodně dokáže vraždit i umírat v kalužích krve. Sladký a naivní Alonzo Toma Stuarta je v každém ohledu přesný; jeho mírná povaha je vykreslena velmi pečlivě, o to hůř se proto divá na jeho vraždu.

Joe Jameson je výborný jako Alonzoho bratr Tomazo, který prahne po pomstě. Působí jako malá supernova plná stlačené energie. Alsemero Simona Harrisona, který Beatrice-Joannu skutečně miluje a pro její získání je ochoten i zabít, je vykreslen precizně jako v jádru slušný člověk, kterého okolnosti doženou k nepříčetnosti, aby vzápětí odhalil děsivou pravdu. Harrison tuto cestu mapuje velmi jistě.

Sarah MacRae je zářivá herečka a její Isabella to jen potvrzuje. Je ohnivá, odhodlaná, krásná a chytrá – ze své situace ždímá maximum humoru a její scény s velmi vtipným Antoniem Briana Fergusona a pošetilým Franciscem Adama Lawrence jsou nesmírně zábavné.

Pearce Quigley v roli Lollia, cynického oportunisty ovládajícího chovance blázince, je vpravdě mistrovský. Je neustále vtipný a servíruje dokonalý koktejl prohnaného darebáka, sexuálního predátora, idiota a vyděrače, čímž vytváří barvitou a zajímavou postavu. Quigley je prostě skvělý.

Běžící vtip mezi ním a jedním z pacientů vyvolává salvy smíchu a s každým opakováním je vtipnější. Čistá a inspirovaná klauniáda.

Působivá původní hudba Claire van Kampen dokresluje dění a udržuje diváka v neustálém napětí. Někdy bývá těžké využít scénickou hudbu tak, aby skutečně podtrhla dramatický vývoj, ale zde to funguje na jedničku.

Scéna Jonathana Fensoma je jednoduchá a přesná, jak si tento prostor žádá, ale obzvlášť se mi líbilo využití náboženské ikonografie jako pozadí pro ty hrůzné činy, které se točí kolem svátosti manželství.

Jde o vynikající nastudování náročné a provokativní hry. Divadlo Sam Wanamaker si zatím drží laťku proklatě vysoko a sází jeden úspěch za druhým v inscenacích plných síly a stylové energie. The Changeling je dalším důkazem, že spojení unikátního prostoru, režijního vedení a prvotřídního obsazení přináší skvělé výsledky.

Představení The Changeling se hraje do 1. března 2015. Další informace najdete na webových stránkách divadla Shakespeare's Globe.