RECENZE: Klaun všech klaunů, Arcola Theatre ✭✭✭✭✭

The Clown Of Clowns

Arcola Studio 2

04/08/15

5 hvězdiček

Dvojpředstavení mohou být často problematická. Málokdy tvoří harmonický celek: jedna část často působí jen jako vycpávka pro druhou, nebo se jejich témata rozcházejí matoucími směry. Příliš ostrý kontrast mezi komedií a tragédií může navíc zanechat pachuť podobnou přemíře míchaných nápojů na svatbě. Jedním z největších úspěchů inscenace The Clown of Clowns je to, že obě poloviny večera jsou dokonale integrované a nabízejí mnoho osvětlujících styčných bodů. První polovina patří Schoenbergovu dílu Pierrot Lunaire, skladbě pro soprán a komorní soubor, která dokáže publikum šokovat a konfrontovat i více než století po své premiéře. Stojí za to se na chvíli zastavit u toho, v čem spočívají její výzvy. Hodně se mluví o atonalitě a technice Sprechgesang (rytmus a výška tónu jsou dané, ale tón se nedrží), ale to jsou ve skutečnosti ty menší problémy. Na zvukový svět si lze po chvíli zvyknout, i díky použití tradičních forem (kánon, fuga, taneční formy), které pomáhají udržet srozumitelnost. Složitější na pochopení jsou zpočátku matoucí texty – 21 symbolistických básní – a žánr melodramatu, který je pro nás dnes již cizím územím. Zatímco postava Pierota, melancholického klauna, je známým archetypem, francouzská poezie (autor Albert Giraud, německý překlad Otto Hartleben) nás vrhá do světa temných, až hrozivých asociací, které jsou zároveň frustrujícím způsobem abstraktní.

Neexistuje zde žádný jasný děj, pouze řada náznaků zkoumajících destruktivní následky nespoutané touhy vedoucí k mravnímu úpadku. Obrazy spojené se smyslným lákadlem pití, tance, šperků a parfémů se prolínají se symbolikou měsíce, nemoci, noci, náboženství a samozřejmě smrti. Celým dílem prostupuje tón nostalgie a lítosti nad ztracenou láskou a vlastí. I když leccos napoví paralelní texty v programu, co nám dnes zcela uniká, je způsob, jakým má toto dílo oslavovat i podvracet populární žánr melodramatu. Melodrama známe, pokud vůbec, jako předchůdce filmové hudby; Schoenberg zde však bere unavený, měšťansky spokojený žánr a přetváří jej v odvážný nástroj německého expresionismu.

Každý pokus o novou interpretaci tohoto díla proto musí znovuobjevit pocit risku v emocionální komunikaci, a zde koncepce uměleckého šéfa Lea Geyera a režiséra Joela Fischera funguje skvěle. Pět instrumentalistů je umístěno v zadní části scény a pro každé z 21 čísel probíhá na jevišti paralelní baletní akce. Ta se odehrává buď mezi pěvkyní Emmou Stannard (oděnou v moderním stylu, jako by právě vystoupila z Klimtova obrazu) a Pierotem (Matt Petty) v bílém overalu, nebo mezi Pettym a dalšími postavami tradice commedia dell’arte – Kolumbínou (Amelia O’Hara) a Kasandrem (Peter Moir). Každý pohyb se nesoustředí na vyprávění děje, ale na definování emoce, která je jádrem každé básně. To se ukázalo jako skutečně osvětlující a vkusně nepopisné. Pierrot je náročné dílo pro koncertní provedení, natož pro scénické, a všichni účinkující si zaslouží uznání. Stannard byla do role plně položená a instrumentalisté byli ve svém ansámblu vybroušení a přesní. Tanečníci, a především Petty, vykreslili na omezeném prostoru působivé tvary s technickou zručností i vzácným poetickým půvabem, přičemž našli i momenty násilí, které zhmotnily nestabilní povahu veršů. Pettyho výkon přesně zachytil patos a potlačovanou zuřivost Pierota díky choreografii Alfreda Taylora Gaunta. Leo Geyer vše řídil s naprostou autoritou nad nesmírně náročnou partiturou. První polovina byla emocionálně vyčerpávající, ale druhá část – cirkusová extravaganza s názvem Sideshows – byla naprostým potěšením. Geyer se vrátil v plné parádě jako principál a hudebníci v kostýmech (v jednom případě v dragu) se proměnili v bizarní postavičky. Hudba byla pro posluchače stejně nekompromisní jako ta Schoenbergova, ale vtip a švih účinkujících, tanečníků a zpěvačky (Rachel Maby) vytvořily postavy s neobyčejnou lehkostí. V rychlém sledu jsme viděli klauny, věštkyni, tančícího medvěda i hada, kterého efektně zaklínal klarinetista Antanas Makṧtutis. Tradiční konvence cirkusu i baletního dekoru byly rozkošně rozvráceny, přičemž byla zachována kontinuita nálady s první polovinou večera.

Toto představení je společným projektem souborů Constella Ballet and Orchestra a Khymerikal. Je potvrzením víry tvůrců v osvobozující vztah mezi tancem a soudobou hudbou. Celý večer byl skvělým, povzbuzujícím zahájením festivalu Grimeborn v Arcole. Získali jsme nový pohled na staré dílo, které se díky tomu zdálo mnohem přístupnější než obvykle, zatímco druhá polovina dala plný průchod radostné a bláznivé stránce klaunství. Tradice i její subverze, dva hlavní pilíře Grimebornu, byly v tomto případě v dokonalé rovnováze.

Zjistěte více o festivalu Grimeborn