RECENZE: Bratři Nunziatovi v klubu Studio 54 Below ✭✭

The Nunziata Brothers

Studio 54 Below

10. ledna 2015

2 hvězdy

Pro někoho je život, jak nabádá známá píseň, jeden velký kabaret. Jiným stačí si toto umění prostě užívat a nechat kabaret, aby jim život jen trochu okořenil. Obě skupiny lidí se často scházejí v luxusním sálu Studio 54 Below, a to ne vždy jen na pódiu. Je to nádherný prostor ve stylu Art Deco s velkorysým vyvýšeným pódiem pro účinkující a orchestr, úžasnými lisovanými kovovými stropy a oním plyšovým nádechem starosvětského, vytříbeného luxusu, který podtrhují nánosy červeného sametu. Akusticky se zdá být snem, i když – možná nevyhnutelně – zvukový systém zajišťuje, aby se interpretům „trochu pomohlo“.

Protože jde o fungující restauraci a bar, musí účinkující soupeřit s pronikavými hlasy hostů, kteří si objednávají, stěžují si nebo děkují (někdy všechno najednou), s cinkáním skla a příborů a šustěním obsluhy. To je nejspíš další důvod pro onen ozvučovací systém. Přesto nelze popřít, že tento ruch života přispívá k pocitu specifické radosti, kterou dokáže kvalitní kabaret vyvolat.

Dnešním kabaretním programem byl neuvěřitelně afektovaný set čísel (většinou) z broadwayských muzikálů v podání dvojčat – oba gayové, oba štíhlí jako vyžlata, oba v černém (jeden outfit byl nepopiratelně třpytivější než druhý) a oba s hlasy vyleštěnými tak tvrdě, že by mohly být hudebním ekvivalentem Elginových mramorů – zkamenělé, bezcitné, opěvované nenáročnými diváky a zcela nepatřičné.

Jde o bratry Nunziatovy, dvojčata Willa a Anthonyho, kteří se prý v Americe těší velkému úspěchu při vystupování se symfonickými orchestry a na koncertech po celé zemi. To jasně vyplývá jak z programu, tak z průvodního slova během večera, kde se to nabídkami k dalšímu angažmá jen hemžilo.

O sebejistotě těchto dvojčat nelze pochybovat; co jim však chybí, je smysl pro věc, raison d'être, styl a pocit celistvosti.

Skutečně dobrý kabaret má svůj smysl. Vypráví nějaký příběh: někdy jsou to osobní odhalení zrcadlící se ve výběru hudby, jindy příběhy skladatelů či textařů, vrcholy i pády v kariéře umělce, životní dráha určitého interpreta nebo ukázky daného stylu či žánru. Ale v těch nejlepších kabaretech vždy existuje struktura, záměr a snad i nějaké prozření.

Člověk by si řekl, že s tak jedinečným výchozím bodem dokáže dvojice nablýskaných dvojčat sestavit pozoruhodné představení. Jejich životní příběh je k formátu kabaretu přímo stvořen. První prozření ohledně vlastní sexuality a orientace sourozence. Hádky, žárlivost, sdílené lásky, společné objevování, reakce rodičů, školní léta, vtípky, které na sebe navzájem nebo na ostatní šili, jejich první muzikálová láska, kdo preferuje Judy Garlandovou a kdo Barbaru Streisandovou (nebo kohokoli jiného), první láska – seznam možných témat je nekonečný.

Bratři Nunziatovi se však tomu všemu vyhýbají a dávají přednost nablýskanému estrádnímu stylu. Působí to jako promarněná příležitost. Pouze v jedné části, kde popisovali výlety autem v dětství, bylo možné alespoň na okamžik zahlédnout jejich skutečné já.

Jedna z vybraných písní, The Age of Not Believing, poodhalila jejich přístup, kde forma vítězí nad obsahem. Jsou to pohlední mladíci v designových oblecích, ale jejich tvorbu provází nevýraznost: pocit, že nevěří textům, které zpívají, a neztotožňují se s emocemi vybrané hudby. Nemá smysl zpívat aranži Children Will Listen, která byla napsána pro Betty Buckley, pokud nenajdete způsob, jak ji prodat po svém. Stejně tak špatné frázování, absence melodické linky a problémy s intonací dokáží zkazit požitek z hudby stejně snadno jako prázdný pohled v očích a přehnaná starost o to, jak na ně dopadá světlo. Obě dvojčata se na této špatné straně vah ocitala až příliš často.

Více než cokoli jiného tito kluci potřebují neúprosného hudebního režiséra, který se zaměří na jejich techniku a vybrousí to, co jsou očividně potenciálně vynikající hlasy. Musí usilovat o vyšší úroveň nasazení – a pokud se jim to podaří a zároveň využijí kabaretní zkušenost k tomu, aby se divákům skutečně otevřeli, mohli by se stát skutečně úctyhodnou silou.

Poněkud předvídatelně, ale s dobrým efektem, zazpívali You're Nothing Without Me z muzikálu City of Angels, kde nakrátko vyplula na povrch jejich sourozenecká rivalita. Právě to by jim v mnohem větší míře prospělo. Možná by jim ze škatulky průměrnosti pomohl i pořádný duet „Anything You Can Do I Can Do Better“. Eklektický seznam písní totiž sám o sobě prostě nestačí.