RECENZE: Strýček Váňa, Hampstead Theatre ✭✭

Sophie Adnitt v recenzi hodnotí novou inscenaci Čechovova Strýčka Váňi v režii Terryho Johnsona, kterou uvádí londýnské Hampstead Theatre.

Strýček Váňa

Hampstead Theatre

10. prosince 2018

2 hvězdičky

Rezervujte zde V nové adaptaci Čechovova Strýčka Váňi, kterou Terry Johnson nejen napsal, ale i režíruje na hlavní scéně v Hampsteadu, začíná vše slibně. Opona se zvedá nad elegantně nasvícenou, skeletální konstrukcí chátrajícího venkovského sídla. Scénograf Tim Shortall se tímto uvadajícím panským domem, kterým prorůstá strom, jako by se příroda mstila obyvatelům statku, skutečně překonal.

Setkáváme se s lékařem Astrovem, kterého schopně a velmi přirozeně hraje Alec Newman. Stěžuje si na svůj život Marině (vynikající June Watson). Pocit nudy a marnosti, v němž obyvatelé venkova tráví své dny, je vykreslen velmi působivě. Obvyklý řád věcí však naruší příjezd Serebrjakova (skvěle trefený Robin Soans), váženého profesora a manžela zesnulé majitelky statku, a jeho nové soupruhy, mladé a krásné Jeleny (Abbey Lee). Serebrjakov podřizuje chod celého domu svému rozvrhu a Jelena si podmanila jak Astrova, tak profesorova švagra Váňu (Alan Cox).

Právě tento fakt vede k jednomu z nejnepříjemnějších prvků celé hry – k hroznému chování Astrova a Váni vůči Jeleně. Nepomáhá ani to, že Váňa je, upřímně řečeno, naprosto nesnesitelný člověk. Nejsem si jistá, nakolik věrná je tato adaptace původní hře, ale Johnsonův Váňa je domýšlivá, samolibá a sebestředná postava, která nemá téměř žádné světlé stránky, jimiž by si získala sympatie. Jeho chování k Jeleně, kdy v ní vyvolává pocit viny za city, o které nikdy nestála, hraničí až s predátorským přístupem. Jelikož jsem neznala děj, když se v zákulisí ozval výstřel, pocítila jsem spíše záblesk naděje než děsu. Tím nechci říct, že by šlo o špatný herecký výkon – naopak, Alan Cox je v roli sebelítostivého strýčka skvělý a sype ze sebe kvanta dialogů s lehkostí, která budí dojem, že jde o Váňovy spontánní myšlenky.

Abbey Lee coby Jelena sice dostala k dispozici řadu nádherných rób, v nichž se může po scéně vznášet, ale pod Johnsonovým režijním vedením působí nevyužitě, odsunutá k postávání v pozadí. Scény s nevlastní dcerou Soňou (v líbezném podání Alice Bailey Johnson) jí sice dávají šanci trochu rozkvést, ale bohužel je to všechno příliš krátké. Co se týče režie, zdá se, jako by všichni měli za úkol vyzkoušet během představení každou z mnoha židlí na scéně.

Je těžké mít o tyto lidi zájem (snad s výjimkou Mariny a „Vafleho“, opomíjeného sluhy, kterého s obrovským šarmem hraje David Shaw-Parker). Celé inscenaci chybí napětí natolik, že se představa, že se stane něco zlého, stává lákavou. „V tomhle domě je něco špatně,“ prohlašuje Jelena několikrát, a já nemohu než souhlasit. Tohle se totiž neuvěřitelně vleče. Hra s délkou dvě a půl hodiny působí trojnásobně dlouze a prospělo by jí radikální krácení. Zejména závěrečná scéna je nekonečná, plná dlouhých mlčenlivých pauz, při kterých jsem měla chuť vykřiknout, ať už to konečně skončí. Neustálé zdůrazňování, že hosté odjeli, je tak otravné, že člověk rázem chápe, proč na ně Váňa v jednu chvíli zařve, aby už mlčeli.

Zůstává otázkou, proč byla tato hra vzkříšena právě teď, protože Johnsonův text má k dnešku jen malý vztah, kromě pár narážek na klimatické změny. Sledovat nesnáze a dramata privilegovaných vrstev je dnes mnohem méně přitažlivé, než tomu mohlo být kdysi. Celkově tato produkce nenaplňuje svůj potenciál. Scénář je sice dobře napsaný a výmluvný, ale podobně jako Váňa, i on si je až příliš vědom své vlastní chytrosti. Výsledkem je, že nuda, která sužuje postavy, se až příliš často přenáší na diváky. Tento Váňa sice dobře vypadá i zní – ale možná je to jako s Jelenou: pod pěknou tváří se toho zas tak moc neděje.

Hraje se do 12. ledna 2019

VSTUPENKY NA STRÝČKA VÁŇU