PŘIPRAVUJEME: Prelude, divadlo Tristan Bates Theatre

Julian Eaves se ohlíží za projektem Prelude, který v Tristan Bates Theatre představil nové autory

Prelude

Tristan Bates Theatre,

18. června 2018

Joel Fisher udělal velmi rozumný krok, když pozval showcase Lexi Clareové zaměřený na novou muzikálovou tvorbu do divadla Tristan Bates: poté, co jej viděl nedávno v Above the Arts, věděl, že inscenaci prospěje velkorysejší prostor – a nesrovnatelně lepší akustika – jeho domovské scény.  A potvrdilo se to: slyšet tyto nové hlasy v sále, který jim dal plně vyniknout, byl ryzí požitek.

Co platilo o interpretaci, platilo i o samotném psaní: představilo se zde mnoho mladých talentů z předních londýnských dramatických škol.  O obtížích, jak se k takovému vzdělání vůbec dostat, slyšíme často; neúměrné náklady a nedostatek dostupných stipendií podle všeho znamenají, že tuto cestu může volit stále omezenější demografická skupina.  Nejen to – když přijde na tvorbu původních děl, lidé psávají hlavně o tom, co sami znají, nebo alespoň o tom, čemu rozumí z vlastní zkušenosti.  Jsou-li si sociální, kulturní a literární kořeny autorů tak podobné, vede to nevyhnutelně k jisté homogenitě názorů, zájmů a přesvědčení.  Nebylo tedy překvapením, že se tato podobnost silně odrazila i v nabízené tvorbě.

To se samozřejmě netýká jen tohoto fóra, ale celého systému přípravy v oboru.  Producenti napříč médii už léta upozorňují na potíže, které mají s hledáním nových talentů mimo stále užší sociální a etnický okruh, a to v době, kdy se naše společnost stává společensky i etnicky rozmanitější.  V metropoli s největší sociální diverzitou v zemi tak dramatické školy, soustředěné právě zde, působí stále více odtrženě od společnosti, které se snaží sloužit.

A nebylo tomu jinak ani zde.  Slyšeli jsme mnoho příběhů vycházejících z vášní a problémů této specifické sociální skupiny.  Většinu z nich lze shrnout otázkou: „Budu tak populární, úspěšný a bohatý, jak chci?“  Sledovat tuto akci bylo jako dívat se na dvouhodinové „selfie“.  Kde se ale poděl pocit, že tam venku existuje obrovský svět, který je náhodou dál než na délku paže?  Působilo to frustrujícím způsobem nedosažitelně.

Jedním z autorů, který se zdál mít nejlepší předpoklady vymanit se z tohoto dusivého sevření konformity, byl Harry Style. Vynikal smyslem pro humor a schopností nás rozesmát, což bylo nesmírně osvěžující v záplavě tolika tvůrců, kteří se zřejmě rozhodli brát sami sebe co nejvážněji.  Jeho tvorba je stále ještě hodně „studentská“ a míří na festival v Edinburghu, kde bude bavit mladé, studentské publikum v poklusu.  Ale řemeslné zpracování jeho psaní – textu i hudby – je zapamatovatelné, zatímco při hledání vlastního hlasu pracuje s různými styly.  Snad nejpotěšitelnější bylo, že se vyhnul onomu téměř všudypřítomnému pseudoamerickému přízvuku, který si osvojila deprimující většina účinkujících.

Problém s Brity, kteří se snaží znít jako Američané, je v tom, že se to jen málokomu podaří s úspěchem.  Herecký rejstřík Spotlight popisuje tuto polovičatou schopnost jako „obecnou americkou angličtinu“ (General American), jako by hlas mohl být srovnáván s General Motors nebo General Electric.  Musím vám bohužel oznámit, že žádný takový přízvuk neexistuje, kromě nahodilé vokalizace britských absolventů: americké akcenty jsou vždy velmi specifické.  Předstírat je prostě nestačí.  Musíte je trefit přesně.  A pokud to nedokážete, ani se o to nepokoušejte.  A když nám byly představeny alžbětinské postavy mluvící tímto nesmyslným zvukem, rozum nad tím zůstával stát.  Chci říct... proč?

Podobně i hudební paleta vsázela na jistotu a držela se konvencí momentálně úspěšných děl zavedených – oslavovaných – tvůrců z West Endu a (zejména) Broadwaye.  Vlastně jen jednou jsem zbystřil a zachytil něco skutečně svěžího a neobvyklého. Ten okamžik bohužel přišel až v posledních taktech závěrečného čísla Thomase Ryallse, který na nás náhle a zcela nečekaně vychrlil několik lahodně sytých a komplexních akordů, postavených do nápadného kontrastu.  Tento efekt v rámci večera ovládaného zdlouhavým opakováním obehraných hudebních postupů a klišé vyloženě vyčníval.  Člověk zatoužil po tom, aby tito mladí talenti více věřili svým vlastním darům a osvobodili se od stylu a manýr jiných lidí.

Uvidíme, komu z nich se to v budoucnu podaří.