Zpověď (začínající) herečky, část 1.

Opona nahoru / Kdo vlastně jsem?

Vidím to přicházet na kilometr daleko… „A co vlastně děláš?“

„Jsem... herečka.“

Nevím proč, ale vždycky jsem nesnášela přiznávat cizím lidem, že jsem herečka. Pravděpodobně proto, že většinu času vlastně vůbec nehraju. Předpokládám, že přiznat se k herectví bez té podstatné herecké práce lidem, kteří nechápou vzestupy a pády této profese, u nich vyvolává mírné zmatení. O mých vlastních trapných pocitech ani nemluvě. Večeře u rodičů, rodinné svatby, vlastně jakákoli společenská událost mimo obor – to vše nahrává únavné řadě otázek ohledně mé zdánlivě mimozemské profese. Přistihuji se, jak odpovídám na tytéž dotazy, předstírám stejné nadšení pro svou vyvolenou cestu a finguji stejný úžas nad slávou herectví. Přitom otázky, které si kladu já, se od těch v hlavách ostatních lidí dost liší. Oni chtějí vědět, jestli mám nějaké slavné kamarády nebo jestli jsem hrála v Ordinaci v růžové zahradě, ale moje myšlenky se obvykle točí kolem jedné, nebo spíše kombinace níže uvedených otázek:

* Jak se proboha stalo, že nemám kontrolu nad vlastním osudem?

* Jak jsem skončila u toho, že si sice vydělávám na živobytí, ale většinu času v úplně jiném oboru, než pro který jsem se školila?

* Jak jsem se dopracovala ke stovce brigád, které mě vůbec nenaplňují?

* Kdy jsem se rozhodla, že si život udělám co nejtěžší?

* Kdy jsem si místo kolotoče na pouti vybrala horskou dráhu?

* Jak jsem skončila tady u stolu, když se snažím založit svůj den do šanonu přetékajícího mizernými konkurzy?

* Jedna prostá otázka, která shrnuje všechny ostatní: Jak jsem sakra skončila zrovna tady?

Vždycky jsem se snažila něčeho dosáhnout. Vždycky jsem mířila na vrchol, drala se tam a vyvíjela na sebe až příliš velký tlak. Ale v zápalu vysokoškolských let mě nikdy nenapadlo, že skončím v kariéře plné bojů, zklamání a frustrace. Nikdy mě to nenapadlo, protože o tom nevíte, dokud tam nedorazíte a nadšeně nezaklepete na ty dveře, za kterými leží všechny vaše ambice. Nikdo vám neřekne, že ty dveře nejdou jen těžko otevřít, ale že i když se přes ně dostanete, místnost na druhé straně není jen přeplněná. Ona doslova praská ve švech pod náporem ostatních konkurentů.

Z této nekonečně únavné profese, zatímco absolvuji jeden konkurz za druhým, pramení otázky a hodnocení, které nikdy nekončí.

* Jak mi to šlo?

* Pozvou mě do dalšího kola?

* Dostanu tu roli?

* Co si o mně mysleli?

* Byla jsem dost dobrá?

* Neměla jsem si vybrat jinou písničku?

Ze všech těchto otázek jedna vyčnívá:

* Proč mám pocit, že jediný způsob, jak v tomhle byznysu dosáhnout toho, co opravdu chci, je proklouznout nouzovým východem, který někdo nechal omylem otevřený? Jinými slovy, proč si nepřipadám hodna toho vstoupit hlavní zlatou branou úspěchu?

Kdo jsem?

Možná jste mě potkali ve dvaadvaceti, když jsem končila hereckou školu plná naděje a očekávání, nadšená z možností, které mi budoucnost nabízí. Ve třiadvaceti jste mě mohli vidět, jak lapám po dechu při odchodu z Pineapple Dance Studios a říkám si, proč se moje technika po týdnech a týdnech kurzů vůbec nezlepšila. V „pokročilém“ věku čtyřiadvaceti let jste mě pravděpodobně míjeli na cestě na konkurz s portfoliem, lahví vody a žaludkem staženým nervozitou.

Možná jste se mnou mluvili v mých pětadvaceti, pokud jste si rezervovali lístky do divadla. Víc času jsem trávila na brigádě než hraním a říkala si, jestli ještě někdy ucítím tu sladkou vůni úspěchu. A v šestadvaceti, kdybyste se mě zeptali, mohla bych vám vyprávět o nekonečném boji mezi mým rozumem a srdcem, zatímco jsem přemýšlela, jaký by měl být můj další krok v tomto světě.

K herectví jsem se dostala docela pozdě. Balet ve třech letech, jazz v pěti, hodiny zpěvu v sedmi, soutěže v osmi, ocenění v deseti... To nebyl můj případ. Bylo mi čtrnáct, když mě to chytlo, poté co jsem vyhrála roli ve školním představení Děvčátko se sirkami. Na konkurz jsem šla jen proto, že tam moje kamarádka Lucie nechtěla jít sama. Stoupla jsem si a zazpívala s ostatními nadějnými talenty a moc jsem nad tím nepřemýšlela... dokud se moje jméno neobjevilo na školní nástěnce pro užší výběr. Pak jsem se ten scénář naučila, jako by na tom závisel můj život, a když jsem roli dostala, dala jsem do toho všechno. Ráno po první premiéře, stále ještě v euforii z předešlé noci, jsem se vznášela po školní chodbě, když ze sborovny vyšla učitelka Barkerová. Zastavila mě a řekla: „Gratuluji k včerejšku, Jo. Víš, ty máš skutečné jevištní charisma. Výborně.“ To byla poklona. Paní Barkerová byla vedoucí hudebního oddělení a jedna z nejzkušenějších a nejuznávanějších učitelek na škole. Můj život už nikdy nebyl jako dřív. Najednou jsem chtěla ten pocit zažívat pořád. Ten pocit uznání, úspěchu a naplnění.

Kdyby tak paní Barkerová věděla, jaký dopad měla ta jedna věta na můj život.

Nevím, co se svým životem dělám. Jen vím, že miluju hraní. A že mi jde. Vím, že musím být trpělivá, ale proč se to ještě neděje? – Amy „V čem teď hraješ?“ Skutečná odpověď:

Momentálně sice nemám nic podepsaného, ale mám rozdělaných pár věcí. Pracuji na jednom koncertě a dostala jsem se do finále na jednu velkou věc, tak mi držte palce. Měla bych vědět příští týden.

Upřímná odpověď:

V ničem. Týdny jsem nebyla na konkurzu. Můj život je pozastavený. Moje kariéra stojí na mrtvém bodě.

KOUPIT VÝTISK KNIHY CONFESSIONS OF A (STRUGGLING) ACTRESS NA AMAZON.CO.UK