ROZHOVOR: Jez Bond o The Park Theatre

V současné tíživé finanční situaci, kdy financování kultury zůstává v nejistotě, je působivým počinem už jen úvaha o založení nové divadelní společnosti, natož pak celého divadla.

Umělecký ředitel Park Theatre – Jez Bond. Ale Jez Bond (vlevo), umělecký šéf nového londýnského prostoru Park Theatre ve Finsbury Park, je skutečně pozoruhodný člověk. Po absolvování univerzity v Hullu získal stipendium Channel 4 pro divadelní režiséry a sbíral zkušenosti jako asistent režie ve Watford Palace. Působil v Y Touring, kde se stal přidruženým režisérem, a poté pracoval v regionálních divadlech, v zahraničí i na alternativní scéně. „Vždycky mě ale fascinovala myšlenka reálného vedení vlastního prostoru,“ říká. „Mít zkrátka pevné zázemí, na kterém můžete budovat pověst, pracovat s místní komunitou, pečovat o své diváky a získat si okruh stálých fanoušků.“

V roce 2009 Bond získal nevyužívanou administrativní budovu ve Finsbury Park. „Vhodné prostory jsem hledal asi pět nebo šest let,“ prozrazuje. „Museli jsme splnit dvě hlavní kritéria: zaprvé, aby šlo o oblast s nedostatkem kulturního vyžití, které by divadlo prospělo, a zadruhé, aby místo mělo skvělou dopravní dostupnost.“

The Park Theatre se nachází jen pár minut od rušného dopravního uzlu Finsbury Park Station a těží z toho, že leží v oblasti s „vysokou koncentrací umělců“. „Dělali jsme si podrobný průzkum trhu a Finsbury Park s okolím má největší hustotu kreativců, herců, režisérů, scénáristů a producentů v celém Londýně.“ Díky lince Victoria přímo u nosu trvá producentům z West Endu – a co je klíčové, i kritikům – cesta do The Park pouhých patnáct minut.

Scény mimo West End (Off-West End) bývají často chladné a strohé prostory bez moderního zázemí. I když to kreativce často nutí k velké vynalézavosti, pro běžného diváka to může být poněkud méně komfortní zážitek. Překvapivě je však Park Theatre mistrovským dílem z hlediska designu, praktičnosti a pohodlí. Bondovy plány s tímto prostorem rozhodně nelze označit za konzervativní.

„Většina lidí, kteří viděli plány, po příchodu do budovy užasne: ‚Můj bože, to je obrovské, máte dvě scény!‘ – dokud nejste přímo na místě, je těžké si to měřítko představit,“ vysvětluje Bond. „V podstatě stavíme plnohodnotné divadlo. I když jde o konverzi, říkám, že ho stavíme od základů, protože děláme zásadní stavební úpravy, přistavujeme patra, sundáváme střechy, vybouráváme podlahy. Hodně práce jsme věnovali zázemí, aby tam byly sprchy, toalety, kvalitní šatny, malá prádelna i sklad. Naší filozofií je, aby zážitek každého uživatele byl vynikající – ať už jste divák, pracujete v zákulisí, jdete na toaletu, na představení nebo si jen kupujete sklenku vína. Chceme, abyste se cítili dobře a jako vítaní hosté.“

Zatímco o samotné budově mluví Bond s nadšením, u tématu dramaturgie a svých ambicí se doslova rozplývá nadšením. „Tento projekt bych nedělal, kdyby mým cílem nebylo vybudovat produkční velmoc,“ prohlašuje rezolutně. „Park 90, což je naše variabilní studiová scéna, bude fungovat jako stagiona pro hostující soubory, i když bychom tam časem rádi vyvíjeli i vlastní hry. Park 200 je prostor, kde budeme kombinovat hostování s vlastní produkcí.“

A co se týče samotného programu – má Bond vyhraněný vkus, který bude určovat styl Park Theatre? „Vždycky to tak je a asi by to i mělo odrážet vkus uměleckého šéfa, protože on je lídrem. Proto je naše umělecká koncepce na první pohled velmi široká.“ Bond se krátce zasměje a s nadsázkou dodá: „Dobré hry, dobře udělané,“ načež pokračuje: „Mám rád hry, které ke mně mluví v různých rovinách; hry, které mě rozesmějí i rozpláčou. Pokud to zvládnou obojí během jednoho večera, je to pro mě ideální návštěva divadla. Emotivní díla se silným příběhem. Může to být kus starý 500 let nebo novinka. Chceme nabízet pestrý program, podobný regionálním divadlům – od nových her přes klasiku 20. století až po tradiční vánoční pantomimu.“

I přes ambiciózní plány si nelze neuvědomit, v jak těžké finanční situaci se dnes nacházejí mladé divadelní soubory hledající prostory k práci. Bond si to uvědomuje a doufá, že Park jim časem pomůže. „Chceme dospět do fáze, kdy budeme moci soubory podpořit a říct: ‚pojďte k nám na podíl z tržby nebo s minimální garancí a my vám pomůžeme‘. První dva roky to ale bude o nájmu. Ten jsme nastavili tak, aby byl srovnatelný s ostatními pražskými scénami. Dívali jsme se na prostory od malých alternativních scén pro 40 lidí až po větší scény typu Off-West End pro 200–300 diváků a ceny za kapacitu vycházejí všude podobně. Nebudeme levnější, ale ani dražší. Co ale budeme dělat jinak, je naprostá transparentnost. Slyšeli jsme o případech, kdy si soubory pronajaly prostor za určitou cenu, a pak jim doúčtovali příplatek za matiné, za lepicí pásku nebo za letáky ve foyer. My říkáme: ‚ne, cena je jasný balíček, spolupracujeme s vámi.‘ Není to o souboji ‚my versus oni‘.“

Kromě špičkového vybavení a vášně pro kulturu v místech, kde dříve chyběla, Bond neoblomně trvá na tom, že Park Theatre musí žít komunitou. „Mluvili jsme s místními školami a okolními sídlišti jako Six Acres a Andover, a všichni jsou nadšení z možnosti zapojit mladé lidi. Mají tak omezené zdroje – byli jsme na sídlišti Andover, kde měli v jedné malé místnosti s pár vychovateli všechno: dramaťák, fotbal i další aktivity. Možnost ujít pět set metrů a strávit odpoledne v plně funkčním profesionálním divadle je pro ně úžasná. Pro mě je to o zodpovědnosti. Když mi bylo čtrnáct, dostal jsem klíče, mohl jsem lézt po žebřících a věšet světla nebo zapojovat zvuk – tak ve mně vzplanula vášeň pro divadlo. V Park 200 instalujeme pochozí drátěný rošt nad hledištěm, což je skvělá věc. Eliminuje to potřebu žebříků. Můžete po tom roštu chodit a ostřit světla přímo skrz něj, aniž by to házelo stíny na jeviště. Je to super pro efektivitu, protože nahoře můžete instalovat světla, zatímco dole se maluje podlaha a staví kulisy. A pro mladé lidi je to skvělé v tom, že nemusíte řešit ty věčné řeči o bezpečnosti práce a můžete čtrnáctiletému klukovi prostě říct: ‚Běž nahoru, připrav světla, zítra hrajeme, vyřeš to.‘“

Moderní, dostupný kulturní prostor s kvalitním programem a vztahem ke komunitě si zaslouží širokou podporu. I zde se Bondova energie vyplatila. Projektu dodává prestiž působivý seznam ambasadorů – k Park Theatre se přihlásili Sir Ian McKellen, Celia Imrie, Tamsin Outhwaite, David Horovitch, Sean Mathias a Roger Lloyd-Pack. Jak těžké bylo taková jména získat? „Byli nadšení. Jedna věc je o tom mluvit, druhá dostat je do budovy. Jakmile tam jednou vstoupili, byli lapeni. Jsou opravdu zapálení. Rozhodli jsme se nemít jen ‚patrony‘, kteří jsou jen jménem na papíře, ale používat termín ambasador a mít lidi, kteří si klidně vyhrnou rukávy a zapojí se. Naši ambasadoři pořádají u nás v divadle komorní akce pro sponzory, píší přátelům a kolegům, poskytují rozhovory a podobně. Jsou velmi aktivní a samozřejmě mají zájem u nás i hrát.“

Vypadá to, že Finsbury Park díky nim konečně začíná zářit.

– JBR www.parktheatre.co.uk