RECENZE: 5 Guys Chillin', King's Head Theatre ✭✭✭✭

5 Guys Chillin'

King's Head Theatre

2. října 2015

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Přiznám se hned na rovinu. Nemám nejmenší tušení, co je to „chill party“. Nevím, co je „Tina“. Nevím, co je „Slamming“. Tím pádem si říkám, jestli jsem vůbec cílovým divákem nové hry autora a režiséra Petera Darneyho 5 Guys Chillin', která má právě premiérovou sezónu v King's Head Theatre.

S ohledem na jeho reakci na geniální inscenaci John souboru DV8 v Národním divadle si člověk říká, že Quentinu Lettsovi by asi explodovala hlava, kdyby viděl tuhle odvážnou, drsnou a skrz naskrz syrovou produkci (i když ruku na srdce, možná ne, vzhledem k tomu, že King's Head Theatre není dotované tak jako National Theatre), a přesto bylo při sledování tohoto voyeuristického verbatim(ish) kusu o gay sexu nemožné nemyslet na to, co by na to asi Quentin Letts řekl.

Protože Letts zastupuje „obyčejné lidi“ – nebo si to aspoň rád myslí, pokud jsou to konzervativní bílí muži – a budiž. Ale ve skutečnosti je právě toto publikum tím, pro které je tato hra určena. Gayové už nejspíš budou vědět, co se těmto pěti mužům, dvěma párům a jednomu vetřelci na téhle „chill party“ stane. Možná ne do detailů, ale v obecné rovině určitě.

Bude tam sex. Budou tam drogy. Bude se mluvit. Bude se soupeřit. Dojde na sdílenou intimitu. Budou tam mobilní telefony. Budou tam páry, co se rozpadají a spojují s jinými. Bude tam exces. Bude tam smích. Budou tam slzy. Bude tam nahá upřímnost. Bude tam sex.

Jestli tam bude i naplnění, uspokojení nebo štěstí – no, v tom je právě ten háček.

A o to vlastně jde. 5 Guys Chillin' je hra o osamělosti, štěstí, lásce, chtíči a bolesti – jako tolik jiných her. Hamlet, například. Bídníci, další. Témata jsou univerzální, jen to prostředí je exotické. Tedy exotické pro ty, kteří k němu nepatří.

V programu se dočtete, že Peter Darney vzal přes 50 hodin anonymních rozhovorů, které sestříhal a pospojoval, aby se „pokusil vytvořit dojem pěti mužů, kteří spolu mluví na večírku. Žádná slova nebyla přidána ani změněna a text zůstává věrný sentimentu vyjádřenému respondentem, ale pořadí, struktury a kombinace odpovědí dotazovaných byly sloučeny a upraveny.“ Takže takové „skoro-verbatim“.

Z dramaturgického hlediska se osmdesátiminutové představení občas dostává do vod nereálnosti: dějí se věci a říkají slova, která nepříjemně napínají hranice uvěřitelnosti. Ale jak tam tak sedíte a sledujete ty téměř nahé muže odhalující své nitro, nemůžete se ubránit otázce, jestli ta trapnost není jen vaše. Jsou prostě jen brutálně, upřímně otevření způsobem „vzpamatuj se“? Nebo něco v tom, jak jsou ty příběhy vyprávěny, chybí?

Pravda je podle mě někde mezi těmito extrémy. Ta dravá syrovost slov je uspokojující, zneklidňující, poučná, objevná a podmanivá; ale chybí tam jistá jemnost, vrstvení a dramatický cit. Kus by potřeboval ještě dopracovat – aby byl plynulejší a zároveň drsnější právě díky té hladkosti. Až bude publikum totálně a bezvýhradně pohlceno hédonistickým zážitkem setkání těchto pěti mužů, až příběhy z minulosti nebudou působit jako prvoplánové expozice, až budou přechody sexuálně nabité nebo zdrcujícím způsobem intimní, a tím pádem uvolněné a pronikavé, pak to bude velké dílo.

Zároveň si posvítí na kout společnosti, který je nepochopený a nespravedlivě haněný, a zkoumá pravidla, konvence, zvyky a jazyk konkrétní formy sexuálního vyjádření. Když si v určitém momentu v druhé polovině hry uvědomíte, že typy zážitků, o kterých postavy mluví, jsou ty samé věci, které by se mohly probírat ve fotbalové šatně, v hospodě s bankéři v pátek večer nebo na dámské jízdě v Malaze – samozřejmě ne v detailech, ale v celém spektru prožitků, tužeb, lítosti a vášní – oceníte skutečnou hodnotu děl, jako je toto.

Rozšiřují obzory, vyvolávají empatii a podporují porozumění. A vzhledem k novému uspořádání King's Head Theatre se vše odehrává doslova na dosah ruky, tak blízko, že můžete sledovat kapky potu tvořící se na dokonale vykreslených hrudnících a chloupky ježící se na pažích. Ať se vám to líbí nebo ne, jste součástí téhle Chill Party.

Ne všichni herci působí ve svých rolích sebejistě. Není úplně jasné, zda je celému obsazení příjemné to, co se od jejich postav vyžaduje. Kromě jednoho prchavého okamžiku se zde nevyskytuje nahota, což se vzhledem k prostředí zdá absurdní. Velká část díla by byla mnohem zneklidňující a upřímnější, kdyby byli protagonisté nazí. Stejně tak, a stejně překvapivě, zde není mnoho dotekového kontaktu. Možná je to součást tohoto světa, ale bez vysvětlení to působí bizarně.

Je tu ale hypnotický pohyb. Postavy se slévají v chtíčem naplněném tělesném objetí, tančí spolu nebo samy, těla se spojují a zase rozplývají. To vše pod vedením Chrise Cuminga, jehož dohled nad pohybem skupiny i jednotlivců je pronikavý i konfrontační. Naštěstí to není žádný kýč.

Hvězdou večera je Elliot Hadley. Jeho postava R je nejucelenější, nejděsivěji upřímná, nejsvobodomyslnější a nejvíce poznamenaná bolestí. Hadley je vynikající; v jednu chvíli vtipný, v další kousavý, pak sladký a vzápětí křehký: je to plnokrevné ztvárnění člověka zformovaného bolestí a zklamáním v lásce. Neuvěřitelně působivé.

Ostatní herci – Tom Holloway, Damien Hughes, Michael Matrovski a Siri Patel – dosahují různé míry úspěchu, ale nikdo není hře tak stoprocentně oddaný jako Hadley. Někteří potřebují trochu povolit zábrany, jiní by měli přestat „hrát“ a prostě jen „být“. Všichni se mohou učit od Hadleyho, jak se ponořit do textu a charakterizace.

Víc konfrontační už divadlo být nemůže – simulují se sexuální akty, berou se drogy, dochází k odhalení genitálií – ale je to stejně odměňující, jako je to syrové. Jedním z úkolů divadla je vyprávět příběhy o životě, které by jinak nikdy nezazněly. 5 Guys Chillin' v tomto ohledu rozhodně plní svůj účel.

Odvážná a kurážná dramaturgie. Rozhodně stojí za vidění.

P.S. Už vím, co je Tina a Slamming – takže hra je navíc i naučná...

5 Guys Chillin' se hraje v King's Head Theatre až do 24. října 2015