RECENZE: And The World Goes Round, Stockwell Playhouse ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje hudební revue Kander a Ebba And The World Goes Round v divadle Stockwell Playhouse.

And The World Goes Round, Stockwell Playhouse 29. března 2018. Než jsem nedávno odjel do zahraničí na velikonoční dovolenou, měl jsem to štěstí, že jsem mohl zavítat do tohoto zajímavého a krásného prostoru ve Wandsworth Road, abych zhlédl syté a nápadité nastudování výběru písní Johna Kandera a Freda Ebba. Představení vzniklo pod bedlivým dohledem režiséra, choreografa a producenta Stuarta Sainta v koprodukci s Markem Magillem. A jsem nesmírně rád, že jsem tak učinil. Během pouhých pár repríz a s neuvěřitelně krátkým zkušebním obdobím se jeho špičkovému týmu složenému z nadějných nováčků Daniela Halla a Georginy Nicholas a neocenitelných kabaretních mistrů Suzanny Kempner, Katy Baker a Paula Harwooda (známého také jako Paul Nicholas Dyke) podařilo velkolepě interpretovat toto důmyslné a elegantní pásmo velmi známých i méně známých skladeb. Dočkali jsme se i občasných dialogů – zčásti vlastních – které propojovaly původní koncepci Scotta Ellise, Susan Stromanové a Davida Thompsona. Revue je především o chemii – hlavně mezi účinkujícími – a o tónu, tedy výběru obsahu. Zde show zabodovala na obou frontách. Saint si zakládá na tom, že umí vybrat vítěze, a tato sestava byla zvolena skvěle, aby vytvořila maximální hudební harmonii i divadelní požitek. Podařilo se mu také s grácií zaplnit scénu a trefně evokovat pulzující Manhattan – což se zdá být jediný terén, v němž se písně Kandera a Ebba cítí skutečně doma. S Carol Arnoppovou v čele rázného a plnokrevného orchestru ve složení Peter Mooney (baskytara), Megan Landeg (bicí a perkuse), Robert Greenwood (dechové nástroje) a James Mayhew (žestě) jsme dostali ten masivní, velký zvuk, který potřebujete k tomu, aby se nesl až za zdi sousedních činžáků. Show se skutečně rozjela po několika úvodních písních díky nadpozemské interpretaci 'Colored Lights' v podání Katy Baker – což je včasná připomínka toho, že v Southwarku už brzy uvedou celý muzikál 'The Rink', ze kterého píseň pochází. Závěrečné rozsvícení titulních barevných světel na konci čísla byl milý detail, charakteristický pro mnohé stylové přechody, které následovaly. Kander a Ebb jsou autoři, pro které byl snad termín 'segue' přímo vymyšlen. Plynutí z jednoho momentu do druhého zde bylo nanejvýš elegantní. Jako například v neuvěřitelných triích skladeb z různých her, které se vršily jedna na druhou v pozitivním – a nepochybně záměrném – sondheimovském stylu. Inscenace dokáže zařídit, že neznámý materiál zní jako starý přítel a nejznámější klasiky najednou působí svěže a překvapivě. Příkladem byla decentní, harmonicky provázaná souborová verze titulní písně z 'Cabaretu': božsky nečekaná a najednou celá jen o lidech, kteří nám tento... kabaret servírují. Chytré a pravdivé. Úžasné vlastnosti, které jsou podstatou celé této revue. Dařilo se i komedii. Zejména Bakerová a Kempnerová přesně věděly, jak si podmanit publikum svým roztomilým 'Class' a následně uvědoměle podaným 'The Grass Is Always Greener'. Ukázaly nám, že i přes vtipně vybroušené texty a zdrcujícím způsobem jednoduché, ale efektivní melodie, je tento repertoár nakonec především o lidských osudech v pozadí písní a jejich vztazích. Smích mohl být i živelnější, jako v 'Arthur in the Afternoon', s využitím rychlého pohybu po scéně v dezorientujícím kontrapunktu k milostnému příběhu daného čísla. Pokud jde o čistou krásu přednesu, co proboha může překonat 'My Coloring Book'? Píseň s takovou až joni-mitchellsovskou upřímností, že se zdá téměř nemožné, aby pocházela ze stejného světa jako 'Money Makes The World Go Around'. Kempnerová ji zazpívala s naprosto lehkou kontrolou, stejným způsobem, jakým se celá parta sešla, aby vystřihla ty největší pecky z filmu natočeného podle jejich dnes asi druhého nejznámějšího divadelního díla. Zvláštní je, že při své premiéře ve West Endu byl 'Chicago' jen krátkodechý zázrak. Po pár měsících se scéna zavřela a celá produkce byla za královskou sumu 500 liber prodána amatérskému souboru z Leedsu, který ji okamžitě hrál další tři týdny – což je na ochotníky výjimečně dlouho. Viděl jsem to tehdy každý týden a nemohl jsem uvěřit, že tak dokonalé dílo si nenašlo své stálé místo v centru britské zábavy. Byl jsem si jistý, že se vrátí, a léta jsem to vykládal každému, kdo byl ochoten naslouchat. Nakonec se to samozřejmě podařilo a Chicago se vrátilo ve velkém stylu. Duch doby konečně dohnal uměleckou vizi a specifickou citlivost autorů a dnes se jich nemůžeme nabažit. Po všech těch cestách je show zpět v Londýně a celá řada dalších titulů čeká na svou řadu. V čem tkví ono tajemství? Kdyby se to dalo jednoduše vysvětlit. Myslím, že je naznačeno v extrémech, které tito autoři obsáhnou – od upřímného hrdinství mladé naděje až po šílené zoufalství v Hallově omračujícím 'Mr Cellophane' (včetně hororového nasvícení v bojanglovském stylu), od zemité touhy v 'Maybe This Time' Kempnerové až po exotiku Harwoodova 'Kiss Of The Spider Woman'. A mnohem více. Tato show ve vás vyvolá nejen touhu slyšet od těchto interpretů víc – a prosím, dopřejte nám to! – ale také vás nasměruje zpět ke kořenům a k tvůrčímu géniu dvou největších legend Broadwaye: Kandera a Ebba. Vynikající.