RECENZE: Angels in America (Andělé v Americe) – 1. část, National Theatre ✭✭✭✭✭

Andrew Garfield (Prior) v inscenaci Andělé v Americe Andělé v Americe, první část: Milénium se blíží.

Národní divadlo (Londýn).

4. května 2017

5 hvězdiček

Je to už téměř pětadvacet let, co jsem v Národním divadle viděl původní nastudování Andělů v Americe. Jako čestný odznak nosím skutečnost, že jsem celých bezmála osm hodin představení odstál, protože se mi podařilo získat předposlední lístek na stání v (tehdejším) divadle Cottlesloe.  Byl to divadelní zážitek, na který jsem nikdy nezapomněl – a moje nohy také ne. A teď přichází velkolepá produkce Marianne Elliott, aby mi do paměti vypálila nové obrazy během nádherného a inspirativního večera v divadle.

Při diskuzi o hře Tonyho Kushnera je těžké vyhnout se slovu „epický“; její rozmach a ambice jsou stále ohromující. Děj se odehrává v New Yorku v roce 1986, na vrcholu děsivé krize AIDS, kdy vládní apatie vedla k úmrtím tisíců homosexuálů. Kushner postavil lidi s virem HIV do samotného srdce svého dramatu.  Je důležité si uvědomit, že podtitul díla zní „Gay fantazie na národní témata“ – fantaskní prvky jsou odvážné a národní témata zůstávají silně aktuální. Hra začíná monologem o imigraci a jedinou postavou založenou na skutečné osobě je Roy Cohn, vlivný newyorský právník, hluboce utajený homosexuál, který zemřel na AIDS a napáchal obrovské škody těm, kteří mu zkřížili cestu. Byl mentorem Donalda Trumpa, který se od něj distancoval, jakmile se Cohnova diagnóza stala veřejnou. Nyní je Trump prezidentem a hra tak nepotřebuje žádnou aktualizaci. Cesta, kterou podnikáme, zahrnuje nebe i peklo, zdravotní péči i strach, hádající se páry, mormonismus, rozpadající se ozonovou vrstvu a homosexualitu.

James McCardle (Louis) a Andrew Garfield (Prior) v inscenaci Andělé v Americe

Textu slouží vynikající herecký soubor, v němž není slabého článku. Ústředním bodem inscenace je skutečně fenomenální výkon Andrewa Garfielda; v některých momentech je k nepoznání a naprosto přirozeně ztělesňuje teatrálního, lakonického, vyděšeného a naprosto milováníhodného Priora Waltera. On je tím hlavním důvodem ze stovek dalších, proč si myslím, že byste toto představení měli vidět – je prostě uhrančivý. Nathan Lane je coby Roy Cohn vynikající; dokáže toho mizerného chlapa podat tak, že je vám sympatický a okouzlující, aby vám vzápětí nahnal hrůzu svou rétorikou, zejména v dnes již slavné scéně, kdy říká lékaři: „AIDS mají homosexuálové. Já mám rakovinu jater.“ Je to vášnivý, vtipný a poutavý výkon, kterým tento neuvěřitelně talentovaný herec statečně vystoupil ze svého obvyklého typu rolí. Russell Tovey, který už v inscenaci The Pass nebo v seriálu Cena za lidskost prokázal, jak skvěle umí zahrát muže trýzněné vnitřním tajemstvím, tyto schopnosti dovádí k dokonalosti v roli utajeného gaya, mormona a republikána Joea Pitta. Ten svou cestu k sebepřijetí zahajuje váhavým vztahem k sebelítostivému Louisovi (další skvělý výkon Jamese McCardlea), Priorovu milenci, který ze situace utíká, protože nezvládá partnerovu nemoc. Denise Gough vám zlomí srdce jako Harper Pittová; její vztah s Joem působí jako vyvrcholení tragického příběhu už na samotném začátku hry.

Russell Tovey (Joseph), Nathan Lane (Roy M. Cohn) a Denise Gough (Martin Heller)

Scéna za scénou se odvíjí s úžasnou režií i herectvím a hra je nesmírně vtipná. Zejména Tovey a Lane si náramně užívají role dvou Priorových předků (předchozích Priorů Walterů) a Nathan Stewart-Jarrett neustále hrozí tím, že si celou hru ukradne pro sebe jako sarkastický, naštvaný a velmi opravdový Belize, který v tomto kuse zastupuje hlas pravdy. Ve hře takto epických rozměrů jsou některé scény nevyhnutelně méně působivé než jiné, ale to nevadí, protože ta další bude mistrovskou lekcí odvážného a vynalézavého psaní i inscenování. Mám jen pár drobných výtek, týkajících se hlavně scény Iana MacNeila, která je – možná pochopitelně – spíše funkční než oslnivá. První část obsahuje exteriérové scény, které působí jako v interiéru, herci jsou v nich uzavřeni a hodně akce se odehrává buď vpravo, nebo vlevo, zatímco střed je využíván málo.

Ale na tom nezáleží, čekáme na příchod anděla. A jak se sluší na režisérku inscenace War Horse (Válečný kůň), když se anděl konečně objeví, je to nádherné překvapení, které neodpovídá tomu, co byste podle předchozího děje čekali. „Zdravím tě, proroku,“ zvolá, „nechť velké dílo započne!“ Většina z nás měla pocit, že jsme jeho svědky už ve chvíli, kdy jsme mířili k druhé části tohoto výjimečného díla.

ZJISTĚTE VÍCE O INSCENACI ANDĚLÉ V AMERICE

PROHLÉDNĚTE SI FOTOGALERII K PRVNÍ ČÁSTI ANDĚLŮ V AMERICE