RECENZE: Black Cat Cabaret – Nocturne, London Wonderground ✭✭✭

The Black Cat Cabaret: Nocturne

Spiegeltent, London Wonderground

03/07/15

Rezervovat vstupenky Jednou z nejzajímavějších součástí festivalového městečka London Wonderground na South Bank je bezesporu zaměření na pozdní noční kabaret. Během letních měsíců tudy prochází mnoho předních osobností londýnské kabaretní scény, někdy i vícekrát a v nečekaných kombinacích. Po loňském oceněném úspěchu ve Wondergroundu byla očekávání od nové devadesátiminutové show souboru Black Cat Cabaret s názvem Nocturne obrovská. Představení se hraje ve vybrané pátky až do začátku září.

Nocturne se pokouší prozkoumat podvědomí unaveného dojíždějícího (Ben Cutler), který usne při držení se madla v metru poblíž Waterloo. Hledá „pomezí mezi bděním a spánkem“, kde se Cutler vydává na snovou cestu a setkává se s ostatními účinkujícími, s nimiž ho pojí určité osobní nebo psychické pouto. Show se pak rozvíjí v sérii výstupů akrobatů, tanečníků, zpěváků, burleskních umělců a cirkusových čísel. Hudební doprovod s obvyklým švihem a trefnými aranžemi zajistil Michael Roulston; režie se ujal Simon Evans, známý jako iluzionista a kouzelnický poradce pro National Theatre. K vidění je zde několik výkonů vzácné kvality, ale i přes nesporný talent všech účinkujících musím konstatovat, že se večer ne zcela úspěšně přetavil v něco víc, než je jen součet jeho blyštivých částí.

Je naprosto chvályhodné, že se tvůrci kabaretního večera snaží o zastřešující téma a narativ, který by jednotlivé prvky propojil a zabránil tak vzniku pouhého seznamu nesouvisejících čísel. Jakmile je však téma zvoleno, vyžaduje důslednější a jasnější zpracování, než jaké jsem zde postřehl. Program hovoří o inspiraci „freudovskými snovými archetypy, Mozartovou Kouzelnou flétnou a náladou závratné nespoutanosti konce století“, ale tato vlákna by potřebovala být mnohem pevněji utažena, aby celek držel pohromadě. Částečným problémem byl Cutler, onen unavený anonymní hrdina uprostřed této cesty, který má příliš málo prostoru a nedostatečnou interakci s okolním děním. Nesměl mluvit ani zpívat, a přestože vypadal skvěle a pohyboval se suverénně, jeho přítomnost nebyla dostatečně výrazná na to, aby sloužila jako emociální nebo intelektuální středobod show. Prostě nám chyběl důvod, proč by nás jeho osud měl zajímat. Tíha interpretace tak padla na pozoruhodnou sopranistku Lili La Scala, která mu byla hlavní průvodkyní nočním světem. Kostýmem i královským držením těla se zjevně stylizovala do Královny noci a o její charismatu či kvalitě koloratury nebylo pochyb. Její hudební čísla měla nepochybný dopad, ale i přes veškerou svou dravost a sílu nebyla vždy ukotvena v jasných posunech děje (další, byť nezamýšlená, paralela s Královnou noci). Navíc jejím spojovacím vstupům, zejména v první polovině, chyběl spád a obsah, který by večer rozhýbal, i přes momenty suchého a místy až břitkého humoru. Problém nebyl ani tak v interpretce, jako v konceptu. Silný příběh potřebuje železnou ruku konferenciéra ve stylu Joela Greye a struktura večera prostě takový rozvoj neumožnila.

To však nic nemění na tom, že k vidění byla řada čísel se skutečným švihem a profesionalitou, díky nimž večer celkově stál za to. Akrobaté Nathan a Isis předvedli hand-to-hand akrobacii, která místy připomínala choreografický balet, jak byly jejich zvedačky a figury složité a plynulé. Taneční trio Cabaret Rouge bylo provokativní i inovativní, ale zvládlo i tradiční rutiny odkazující k Follies. Za mě však nad celým večerem vyčnívaly tři momenty. Newyorská Amy G vnesla do show energii jako matka našeho nočního cestujícího: její bruslařské dovednosti popírající gravitaci a oslnivě vynalézavé číslo se sklenkou vína byly působivé samy o sobě; ale její interakce s diváky a zpěv „Sweet Georgia Brown“ do představení vnesly přesně to zapojení publika, které jinde chybělo. Mými hlavními favority se však stali Bret Pfister a Katrina Lilwall – první jmenovaný za své mimořádné a vysoce poetické kousky na zavěšeném kruhu, Katrina pak za dvě samostatná vystoupení – jako polykačka ohně a ještě působivěji za své vzdušné akrobacie na dvou sadách řetězů. Právem toto číslo uzavíralo první polovinu večera a sklidilo největší uznání. Tito umělci našli v pohybu poezii a patos, které zdaleka přesahovaly pouhou technickou brilanci.

Možná nastaly v den mé návštěvy nějaké technické potíže (show začala nezvykle pozdě), ale navzdory dovednostem jednotlivých účinkujících mi první polovina přišla poněkud bez energie a celek by potřeboval pevnější režijní koncept. Pohled na některé úžasné kostýmy mi připomněl odkaz Alexandra McQueena, který je nyní tak silně připomínán výstavou ve V&A. Nemohl jsem se ubránit myšlence, že narativ postavený na poctě jeho temné fantazii by fungoval lépe – jak v rámci módy na „catwalk“ scéně, tak při využití melancholické introverze a tragiky, ale i jemného humoru, kterého jsou tito umělci schopni. Black Cat jsou proslulí zkoumáním gotických, melancholických i manických stránek nočního života: fúze jejich estetiky se sice formální, ale podvratnou vizí módy McQueena by nám možná o něm samotném řekla víc než hra uváděná v St James Studio a odhalila by důležité synergie mezi světem luxusní módy a kabaretem.

Black Cat Cabaret – Nocturne se hraje v London Wonderground až do 11. září 2015