RECENZE: [Blank], Donmar Warehouse Londýn ✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje novou hru Alice Birchové, která vznikla v koprodukci divadla Donmar Warehouse a souboru Clean Break.

Herecký soubor ve hře v divadle Donmar Warehouse. Foto: Helen Maybanks

Donmar Warehouse

18. 10. 2019

4 hvězdičky

REZERVACE VSTUPENEK

Alice Birchová patří k nejinovativnějším dramatičkám současné scény. Tato nová hra, vytvořená v úzké spolupráci se souborem Clean Break u příležitosti čtyřicátého výročí jejich práce s vězněnými ženami, je dalším důkazem její tvůrčí odvahy. Autorka vybízí jakýkoliv soubor, který hru uvádí, ať už na profesionální či amatérské úrovni, aby si vybral z celkem 100 možných scén. Nutí tak tvůrce k vědomé volbě a vytvoření unikátního inscenačního tvaru – zde konkrétně sledujeme výběr třiceti scén v režii Marii Abergové. Výsledkem je podnětné a nesmírně pohlcující představení, které ideálně využívá intimitu prostoru Donmaru. Scénografka Rosie Elnileová přitom drží postavy žen izolované, i když se nacházejí pod jednou vězeňskou střechou.

Zainab Hasan a Thusitha Jayasundera. Foto: Helen Maybanks Práce souboru Clean Break a text Birchové nás především odvádějí na hony daleko od glamourizovaných klišé ženských věznic, jak je známe z muzikálu Bad Girls nebo seriálu Orange Is the New Black (Pomerančová je nová černá). Scény jsou syrové, fragmentární a divák si souvislosti mezi nimi musí sám pracně skládat. Zarazilo mě, jak málo scén se skutečně odehrává za zdmi věznice; mnohem častěji vidíme jiné zdi venku – chudobu, drogovou závislost a násilnické vztahy –, které ukazují takřka nevyhnutelnou cestu za mříže. Ve výběru Abergové jde také o hru o matkách a dcerách: o matkách, které zůstávají bolestně neoblomné před svými zfetovanými dcerami (vynikající Thusitha Jayasundera), o matkách, které se hroutí pod tíhou dětského pláče (zdrcující a zdrcená Joanna Hortonová), a o matkách snažících se o nápravu (Lucy Edkins byla tak dobrá, že jsem litoval, že se více ke slovu dostala až v závěrečné scéně).

Soubor inscenace. Foto: Helen Maybanks Celý herecký ansámbl je nicméně bezchybný. I v těch nejkratších scénách dokážou herci vyjádřit hloubku potřeby a touhy po lásce v situacích, kde stále stojí neprostupná bariéra – příkladem za všechny budiž scéna „Igelitky“ (Carrier Bags). Nejdelší scénou je „Večeře“ (Dinner Party), kde se sejde skupina přítelkyň, aby oslavily nový vztah. Zde Birchová se svými překrývajícími se dialogy, nedokončenými větami a velkými tématy zkoumanými ženským kolektivem plynule navazuje na kulturní odkaz Caryl Churchillové. Právě ve chvíli, kdy scéna začíná být až příliš zdlouhavá (většinu hovorů je totiž těžké vůbec zachytit), dorazí zásilka drog, aniž by to narušilo zdvořilý a hlučný večírek střední třídy. Tehdy postava Petry Letangové (B) pronese monolog, který s chirurgickou přesností rozmetá jejich měšťácké pokrytectví a falešný soucit. Tato pasáž byla tak skvěle napsaná a zahraná, že jsem měl chuť začít tleskat. S délkou hodiny a padesáti pěti minut bez přestávky je to sice test odolnosti pro vaše pozadí na tvrdých lavicích Donmaru a většina materiálu je značně bezútěšná (i když nechybí velmi účinné, byť někdy hořké momenty smíchu), ale díky vynikajícímu herectví, režii a scénáři jde o inscenaci, která za váš čas rozhodně stojí. Zůstane ve vás rezonovat ještě dlouho po odchodu z divadla.

Hraje se do 30. listopadu 2019