RECENZE: Brief Encounter (Pouto nejsilnější), Empire Cinema Haymarket ✭✭✭✭

Obsazení Pouta nejsilnějšího (Brief Encounter). Foto: Steve Tanner Pouto nejsilnější (Brief Encounter)

Kino Empire, Haymarket

11. března 2018

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Znovuzrození a obnova jsou silnými tématy v umění. Noël Coward v roce 1936 nepochybně narazil na zlatý důl, když pracoval s motivem rodinného dramatu ve své hře „Still Life“ (Zátiší), jedné z devíti aktovek tvořících cyklus „Tonight at 8.30“. Geniální rozhodnutí rozšířit ji do plnohodnotného celovečerního filmu vzniklo v únavných posledních letech druhé světové války. Snímek nostalgicky vyhlížel k předválečnému světu, v nějž věřilo čím dál méně lidí (Coward k nim patřil) u2013 k době bez blackoutů, s hojným výběrem čokolády a především k době, kdy každý znal své místo. Šlo o jeden z mistrovských tahů jeho brilantní kariéry. Přítomnost Davida Leana na režisérské stoličce byla dalším kouskem štěstí, stejně jako účast všudypřítomného Muira Mathiesona, který dohlížel na soundtrack proslule tepající Rachmaninovovým Klavírním koncertem č. 2. To vše zajistilo filmu nesmrtelnost, díky níž přežil nekonečné proměny módy a dodnes si uchoval přízeň publika.

Isabel Pollen jako Laura a Jim Sturgeon jako Alec v Poutu nejsilnějším. Foto: Steve Tanner Před deseti lety pak Emma Rice spolu s divadelní společností Kneehigh Theatre vložila nemalé úsilí do vytvoření fascinující inscenace: jakési pocty kinematografii, staromódnímu britství a performativnímu umění. Od té doby se hra toulala po celém světě a nyní se vrací do Londýna, aby znovu oslnila publikum ve West Endu. Elitní tým deseti herců-hudebníků obydluje improvizovanou „scénu“ postavenou přímo na jevišti kinosálu (scénografie Neil Murray, osvětlení Malcolm Rippeth), před níž defilují ukázky z nově natočených filmových pasáží (projekce John Driscoll a Gemma Carrington), které doplňují a prokládají adaptaci Riceové. V tomto remixu zazní řada Cowardových písní v neuvěřitelně nápaditých a svižných aranžích, které připomínají vkus minulosti, a přesto ji u2013 podobně jako u hry „Girl From The North Country“ u2013 přenášejí do současnosti a dávají hlasu z let minulých zcela svěží zvuk. Nedávno jeden slavný americký písničkář způsobil v místních kritických kruzích poprask, když se odvážil zpochybnit hudebně-divadelní kvality sira Noëla. Inu, možná by změnil názor, kdyby slyšel toto dílo, zejména básně (Coward psal a dělal naprosto vše, včetně poezie), které do moderního a vzrušujícího hávu oděl skladatel a hudební režisér Stu Barker, jenž soubor vede s naprostou elegancí.

Isabel Pollen jako Laura v Poutu nejsilnějším. Foto: Steve Tanner

On i Riceová z herců dolují výkony plné grácie, srdce a představivosti. Z celého krásného obsazení je hvězdou večera bezpochyby famózní Jos Slovick, jehož hlas i projev v hudební rovině mísí vše od George Formbyho po Joea Browna a který si v roli nejvděčnějšího mužského hrdiny představení osvojuje potrhlost The Crazy Gang, Tommyho Trindera či Arthura Askeyho. Jemu v patách u2013 v každém ohledu u2013 stojí děsivá doyenne nádražní kavárny Myrtle Bagotová v podání Lucy Thackerayové. Její nezapomenutelně matronovitý projev se nese v duchu strojené noblesy Dory Bryanové či Thory Hirdové v jejich nejvampštějších polohách. Právě energie, soupeření a vzájemné hlídání se mezi těmito dvěma postavami pohání celý kolotoč kupředu.

Lucy Thackeray jako Myrtle v Poutu nejsilnějším. Foto: Steve Tanner

Pokud jde o hlavní mileneckou dvojici, paní Lauru Jessonovou a stejně tak zadaného a potenciálně nevěrného doktora Aleca Harveyho, Isabel Pollen ji hraje s až ledovým středostavovským klidem à la Charlotte Rampling. Krotí sex-appeal a balí jej do veškeré počestnosti, kterou život na venkově nabízí. Jim Sturgeon pak ztvárňuje onoho nepříliš vzorného doktora s poněkud menší dávkou temnoty, než by si role zasloužila: když se dozvídáme, že odjíždí do Jižní Afriky, spíše se nám uleví a doufáme, že se tam trochu uvolní a přestane být takovým „snobem“. Kdyby nebylo obrovského osobního kouzla a charismatu Trevora Howarda v této filmové roli, dotáhlo by to dílo vůbec někam? Proti němu si Celia Johnsonová právem vysloužila parodie v pořadu „Round The Horne“ jako „Dame Celia Molestrangler“ díky další ze svých legendárních inkarnací elegantních, bezchybně upravených vzorů anglického ženství, které se nikdy ani nezapotí, natož aby projevily silnější tělesné touhy. (Nebesa, to ne!) Komika zde spočívá v tom, že jde o „pokus“ o nevěru páru, který k tomu pravděpodobně nemá dost odvahy. Je to vtipné, ale takovým hořkosladkým způsobem u2013 dokonalý Coward. Ne nadarmo jsou sem vloženy skladby jako „Mad About The Boy“ a písně z pozdní hry „Sail Away“: jsou to hlasy kultivovanosti, vtipu a sofistikovanosti, které jsou neustále odpírány oné dvojici usedlých venkovských holubů, jejichž neuskutečněná milostná aféra se po celých dlouhých 90 minut nedokáže odlepit od země.

Katrina Kleve, Lucy Thackeray a Beverly Rudd v Poutu nejsilnějším. Foto: Steve Tanner

Jejich utrpení dodává operní sílu přítomnost Rachmaninova „číslo 2“. Riceová chytře nechává sbor převzít roli orchestru a ten se pustí do vokálů v rachmaninovském stylu, kdykoliv je potřeba vybičovat emoce. Tato technika funguje náramně a připomíná britskou vášeň pro sborový zpěv a potřebu někam patřit a konformovat se. Sbor je v tomto představení skvělým prvkem. Neoslovuje nás však ani tak svým „zjevným“ projevem, jako spíše oněmi nevýslovnými, skrytými vzkazy, které číhají v Sergejově slavné melodii: zpívají o duševním a tvůrčím zotavení z umělecké deprese a paralýzy, která následovala po katastrofální premiéře Rachmaninovovy radikální Symfonie č. 1. Poté, co skladatel podstoupil tehdy módní kratochvíli vyšších vrstev u2013 psychoanalýzu u2013, vrátil se na scénu s vřelým a blýskavým (a ne příliš těžkým na zahrání) klavírním koncertem. Zbytek už je, jak se říká, jen historie populární klasiky. Od té doby koncert z repertoáru nezmizel. Úspěch, sláva a společenské uznání vykoupené odhozením skutečné odvážnosti a originality.

Dean Nolan jako Fred, Isabel Pollen jako Laura v Poutu nejsilnějším. Foto: Steve Tanner

A právě na to se můžeme soustředit, když nás začne dráždit neohrabané našlapování kolem horké kaše u oněch ztrápených a váhajících hlavních hrdinů. Je to hudba, která nám připomíná, jak utěšený a uklidňující může být život, pokud nebudeme pokoušet osud zbytečným riskováním a budeme hrát na jistotu podle pravidel. A to platí v pojetí Riceové jak pro hlavní postavy, tak pro zbytek ansámblu: pro utlačovanou Beryl (jméno, které Thackerayová vyslovuje s rozkošnou dikcí) v kavárně, i pro další role, které ztvárňuje Beverley Ruddová; platí to pro prázdného Freda Jessona Deana Nolana, i pro jeho energického Alberta Godbyho či vypočítavého Stephena Lynna; i pro sny a ambice Katriny Kleveové, Petera Dukese, Seamuse Careyho a Pata Morana v obratně využitém ansámblu, který zaplňuje zbývající menší role a dodává hloubku a obsah obrazu Británie 30. let. Právě univerzálnost tohoto příběhu o „obyčejném člověku“ nás nutí, aby nám na něm záleželo. Jsou to právě ty běžné kompromisy a oběti, které jim dodávají na významu.

Lucy Thackeray jako Myrtle, Isabel Pollen jako Laura, Jim Sturgeon jako Alec v Poutu nejsilnějším. Foto: Steve Tanner

Co by si sám Coward pomyslel o této podivuhodně krásné reimaginaci svého příběhu plného vypjatých měšťanských emocí, těžko říct. Kdo ví, co by říkal na to, že Riceová proměnila jeho hlavní hrdinku v Ann Toddovou z filmu „The Seventh Veil“, když se mění v klavírní virtuózku uprostřed strhující hudby, kterou doprovází pěnivý příboj vln jako z filmů s Deborah Kerrovou. Nejsem si jist, zda mě to zcela přesvědčilo. Ale koho to zajímá? Je to líbezná romance jak z červené knihovny. Diváky si jistě získá a udrží se na programu až do letošního prosince. Rozhodně okouzlující.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA POUTO NEJSILNĚJŠÍ (BRIEF ENCOUNTER) NYNÍ