RECENZE: Cats (Kočky), London Palladium ✭✭✭

Obsazení muzikálu Kočky. Foto: Alessandro Pinna Kočky (Cats)

London Palladium

27. 10. 2015

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky „Je to spíše zážitek než muzikál. Lidé, kteří show vidí poprvé, nedokážou přesně definovat, o co jde. Prostě se jen skvěle baví.“ – Cameron Mackintosh

Od muzikálu Kočky se v roce 1981 žádný velký úspěch nečekal – Trevor Nunn byl známý díky Shakespearovi, nikoliv muzikálům, Cameron Mackintosh tehdy ještě neměl na kontě pořádný hit z West Endu, divadelní tvorba T. S. Eliota se ubírala zcela jiným směrem a Lloyd Webber navrhoval dílo, které bylo v podstatě prokomponované bez dialogů a s minimem děje. Přesto se Kočkám podařilo popřít veškerá očekávání a odstartovat fenomenální jízdu. Jen na londýnských jevištích strávily jednadvacet let v kuse a ty mrkající žluté oči se rozzářily po celém světě jako světla velkoměst na satelitních snímcích planety Země.

Jak tento fenomén 80. let působí dnes? Nyní, když se revival z roku 2014 vrátil do divadla Palladium na krátkou sezónu, máme další šanci jej posoudit. V obsazení došlo k nevyhnutelným změnám, ale v jádru jde o stejné představení, které před téměř rokem recenzoval Stephen Collins. Mnohé z jeho tehdejších postřehů platí i nyní, nicméně v mezidobí došlo k jistému poklesu kvality.

Beverley Knight jako Grizabella v muzikálu Kočky. Foto: Alessandro Pinna

V první řadě je třeba říct, že tomuto muzikálu Palladium vyloženě svědčí. Ačkoliv zde nelze plně zopakovat arénové uspořádání původní produkce, stále existuje spousta způsobů, jak se kočky mohou vmísit mezi diváky a proplétat se uličkami. Skvělá viditelnost v tomto nádherném starém divadle od Franka Matchama zajišťuje, že každý má dobrý výhled a je plně vtažen do děje. Slavná scéna Johna Napiera dokáže proměnit haraburdí v nablýskanou podívanou, takže si ani nevšimnete, kde končí smetiště a začínají lóže v prvním pořadí. Ještě než akce začne, a také během přestávky (kdy se na pódiu dětem věnuje Starostlivý Medúzal), jsou všichni vtaženi do jedné společné komunity.

Orchestr, opět pod vedením Grahama Hurmana, je velmi působivý. Hraje precizně jako celek a předvádí i virtuózní sólové výkony, zejména u dřevěných dechových nástrojů, které musejí zvládnout mnoho tklivých a jemných pasáží dokreslujících náladu. Kvalita kapely zajistila pevný základ pro propracovaná choreografická čísla. V „Jellicle Ball“ (Plesu koček) chcete, aby každý vrchol byl překonán tím dalším, a díky tempu dirigenta a hráčů se to podařilo. Jedinou výtkou, a to dosti zásadní, je, že po celou první polovinu byl zvuk příšerně předimenzovaný. Někdo sice o přestávce provedl korekci, ale to už byla škoda napáchána.

To bylo o to citelnější, že první polovina a popravdě i celé představení se stalo prostě příliš dlouhým. Při nynějších dvou hodinách a padesáti minutách (včetně přestávky) jsou v díle pasáže, které už působí unaveně – zejména úvodní sekvence a bitevní scéna „Pekes and Pollicles“, kterým by prospělo proškrtání. Druhé dějství bylo znatelně svižnější, epizody jsou rozmanitější a samostatnější a hudba je jednoduše mnohem silnější, aniž by tolik spoléhala na neustále se opakující sestupné arpeggio, které dominuje jinde.

Při minimálním ději, který kromě avizovaného příchodu Macavityho a příběhu Grizabelly téměř neexistuje, vše závisí na plynulosti režie a rozmanitosti a lesku tanečních čísel. Trevor Nunn i Gillian Lynne své dílo znovu oprášili a věci se vcelku odvíjejí stejně dobře jako dřív. Znovu mě udeřilo do očí, jak silně je tanec ovlivněn klasikou, a jak moc je tedy náročný pro účinkující. Není tu prostor pro žádnou přibližnost a soubor si zaslouží velké uznání za své profesionální bravurní výkony v této oblasti.

Mám však několik výhrad. Možná je to tím, že mi v hlavě stále zní In the Heights, ale upřímně řečeno, rapové číslo pro Rum Tum Tuggera působí ve srovnání s tím, čeho se dnes dosahuje jinde, docela krotce a textu je stále rozumět jen občas. Navíc si po mnoha letech odloučení od této show uvědomuji, že i přes všechny aspekty kočičího chování zachycené v tanci a režii, chybí jiné možnosti pohybu – jemnější, plíživější, úlisnější. Ano, jsme na smetišti s divokými toulavými kočkami, ale i tak mám pocit, že dostáváme jen část obrazu, i když velmi intenzivní a vzrušující.

Možnosti pro charakterizaci jednotlivých koček a vyvolávání vzpomínek (na rozdíl od ústřední písně „Memory“) jsou většinou dobře využity. Tady herecké vavříny patří zejména Paulu F. Monaghanovi, který na svých bedrech nese Bustophera Jonese (zde vypadajícího jako Ďagilev v dobách největší slávy Ballets Russes), divadelního kocoura Guse a Growltigera. Jsou to tři vysoce kontrastní role a Monaghan do každé z nich vnáší pompéznost, důstojnost, patos i nespoutanou energii, jak je zrovna třeba. Tyto scény jsou skutečnými vrcholy představení a bylo mi potěšením mít v „Growltiger’s Last Stand“ zpět onu lahodnou parodii na italskou operu namísto balady o Billym McCawovi. Kéž by nám Lloyd Webber v průběhu let dopřál více takové kousavé hudební satiry…

Matt Krzan jako Munkustrap v muzikálu Kočky. Foto: Alessandro Pinna

Adam Linstead měl v roli Starostlivého Medúzala působivý hlasový projev, ale myslím, že mohl více interagovat s ostatními, i přes omezení, která mu dává jeho „yettiovský“ kostým. Výbornou práci odvedl Matt Krzan, jehož Munkustrap je vlastně nedoceněným konferenciérem celého dění. Taneční a hvězdná čísla Mistoffeleese a Skimbleshankse podali s šarmem Mark John Richardson a Evan James a zrzavý punker Macavity (Javier Cid) beze zbytku dostál své pověsti zločineckého Napoleona. V tomto velmi demokratickém rozdělení rolí se objevilo mnoho skvěle propracovaných a odzpívaných cameo výstupů.

Největším zklamáním byl výkon Beverley Knight v roli Grizabelly. Je to další případ špatného obsazení zpěvačky do role, která musí být dobře zahraná, aby fungovala. Pohyb Knightové po jevišti byl nesmělý a nekomunikativní a – co je překvapivější – s písní „Memory“ neudělala téměř nic, dokud se do ní v poslední repríze konečně neopřela. To sice vyvolalo silný ohlas u publika lačnícího po soulu, ale na záchranu toho, co bylo předtím, už bylo pozdě. Naprosto nepochopitelně ji v každém okamžiku přezpívala doprovodným vokálem Jemima (Tarryn Gee), která byla po celou dobu vynikající.

To, co tuhle show nakonec drží pohromadě, je tanec a charakterizace jednotlivých postav podaná jako série polo-operetních scén. Tyto prvky jsou stále přítomny, a dokud tomu tak bude, show se bude líbit. Jule Styne kdysi o Kočkách řekl: „Mohli byste vyhodit každou písničku kromě ‚Memory‘ a nebyl by v tom žádný rozdíl.“ Příliš kruté? Možná… ale měl v něčem pravdu. To, co si odnášíte domů, je choreografie a postavy.

Diváci během novinářské premiéry – kde bylo stejně tolik dospělých s namalovanými obličeji jako dětí – byli nadšeni. Pokud hledáte spolehlivý večer v divadle s celou škálou muzikálových technik, nebudete zklamáni.

Muzikál Kočky se hraje v divadle London Palladium do 2. ledna 2016. Rezervujte si lístky hned!