RECENZE: City Stories, St James Studio ✭✭✭✭✭

City Stories

St James Studio

2. června 2015

5 hvězdiček

City Stories s podtitulem „Příběhy lásky a kouzel v Londýně“ představují neustále se rozrůstající soubor krátkých her. Momentálně jich existuje šest a pro každé představení se vybírají v různých kombinacích. (Večer, kterého jsem se zúčastnil, tvořily kusy Narcissi, Occupy, Lullaby a Carousel). Hry jsou propojeny a prokládány sugestivními písněmi Rosabelly Gregory, která je interpretuje přímo na scéně u klavíru. Všechny jsou zasazeny do Londýna, evokují jeho specifického ducha – „genius loci“ – a různými způsoby rozjímají o výzvách, bolestech i radostech lásky. Postavy zde spíše nabízejí sérii meditací o tom, jak nás citová vzplanutí k druhým lidem nutí hlouběji přemýšlet o skladbě a rozporech naší vlastní osobnosti. V každém příběhu se hlavní hrdina setká s někým, do koho se zamiluje, ale tato osoba stojí tak trochu mimo běžný život, jednou nohou mimo realitu. Tím vzniká snivý, hloubavý prostor, ne přímo fantastický, v němž si postavy i diváci mohou představovat všemožné městské možnosti a vyústění, než se v závěru opět vrátíme do každodenního Londýna s mírně posunutými hranicemi vnímání. Představení nám připomíná, že každý den ve velkoměstě dostáváme tolik šancí život buď přijmout, nebo odmítnout. Tento prostor je texturálně vyplněn táhlými, tesknými písněmi v podání Gregory a spoustou obratného hudebního podkresu, jehož zvukové detaily jemně doplňují už tak bohatý text způsobem, který připomíná svět ranných černobílých filmů. Při přechodech mezi zakouřeným světem kabaretu „kolem půlnoci“, hloubavými monology připomínajícími Bennettovy Talking Heads a pocitem náhodnosti městských setkání jsem se zprvu ptal, zda by tento cyklus nefungoval lépe v rozhlase, kde je posluchač nucen zapojit fantazii; je však poklonou kvalitě hereckých i hudebních výkonů, že tyto krátké hry vtahovaly premiérové publikum čím dál hlouběji, až jsme byli zcela pohlceni jejich světem intenzivních, svérázných závazků a prožitků. Pokud jde o nový žánr „divadelního kabaretu“, jak někteří kritici naznačují, pak si prosím víc!

Jedná se o dílo na vysoké tvůrčí úrovni, kde vše v ryzím slova smyslu závisí na samotných aktérech. Nečekejte žádné kulisy, jen pár náznaků kostýmů – tu klobouk, tam kabát – a několik židlí, kde je to nutné. Je třeba zdůraznit, že St James Studio se scénou posunutou stranou kvůli baru není zrovna nejsnadnějším místem pro vytvoření kolektivního zážitku. Je tu příliš mnoho krkolomných úhlů a úrovní a hrací plocha je miniaturní. Velký obdiv tedy patří všem hercům i Jamesi Phillipsovi za jeho režii, nemluvě o jeho křehkém, a přitom precizně vybalancovaném textu.

Po úvodní písni navozující atmosféru o všudypřítomnosti vyprávění, v jejímž klavírním doprovodu slyšíme valící se Temži, přichází Narcissi – víceméně monolog, v němž Natalie (Sarah Quintrell) líčí, jak se jí změnil život, když hrála na volně přístupné piáno na nádraží St Pancras. Přistoupí k ní muž jménem Jack (Tom Gordon), hodí jí do klobouku všechny své peníze a prohlásí, že ona je odpovědí na hádanku života. Jak se zachovat k někomu, kdo vás konfrontuje s neochvějným zbožňováním a oddaností? Utéct, nebo risknout společnou cestu „spřízněných duší“? Je to první z několika momentů těchto her, kdy postava z jiného světa nutí vypravěčku čelit rozporuplným prvkům v její vlastní povaze. Hra krystalizuje kolem písně „The Secret Garden“, kde se dvojice v průběhu života pravidelně setkává, osud je rozděluje i spojuje; je to scéna neskutečná, a přesto se pravděpodobně odehrává každý den kolem nás, když procházíme londýnskými parky. V Lullaby zjišťuje Audrey (Daphne Alexander), že město kolem ní usíná. Nejde o žádnou sci-fi, spíše o prozkoumání toho, co by se v Londýně stalo, kdyby všichni prostě začali spát o hodinu déle. Audreyna kamarádka Rachel (Sarah Quintrell) usne v kině a nepamatuje si konec filmu, a od té chvíle Audrey sleduje, jak se jí všichni přátelé postupně vytrácejí, zatímco ona zůstává stejná: „odešli jsme do té temné říše snů, jako by to byl cíl, po kterém jsme v skrytosti vždy toužili, jako by bdělý svět, svět potíží, rozporů a bolesti, byl pro nás vždycky příliš.“ Výjimečná pasáž popisuje procházku liduprázdným centrem Londýna a připomněla mi tísnivé popisy Londýna během náletů od Virginie Woolfové. Následně si uvědomujeme, že ona spavá nemoc je vlastně metaforou pro to, jak jsme v běžném životě často mentálně otupělí, vzdáváme se svých snů a necháváme své vize zmizet v temnotě. Audrey se rozhodne zůstat svým snům věrná a hra končí jejím pokusem – bez záruky úspěchu – probudit svého bývalého milence Joea (Tom Gordon). Role Daphne Alexander je nesmírně náročná a jde o skutečně skvěle vystavěný a gradující výkon. Occupy je vrcholem večera, scenáristický klenot, který precizně a úsporně buduje postavy z těch nejnepravděpodobnějších začátků. Mark (Scott Handy) je členem tajné skupiny pracující v suterénu katedrály svatého Pavla, kde třídí a uchovává nespočet dopisů psaných Bohu v průběhu staletí. V dalším momentu osudové transformace ho Ruth (Daphne Alexander) požádá o vrácení svého dopisu. Svébytná, vtipná a ironická hra, nesoucí se v duchu anglikánského humoru, má nejblíže k Alanu Bennettovi, ale vede postavy k úplně jiným, povzbudivým koncům. V jádru je o procitnutí k životu a lásce ve středním věku, kdy „srdce touží roztočit se do pohybu, ke svobodě a uvolnění“. Mark se vzepře, dopis získá zpět a oba jsou katapultováni do zcela originálního aktu vzpoury objímající svět, který má přinést novou naději tisícům lidí po celém Londýně. Závěr je nečekaný a osvobozující – triumfální potvrzení pravdy, že „víra nastupuje tam, kde fakta selhávají“, a to bez špetky strojené zbožnosti. V pozadí tušíme velká témata, která na malé ploše nelze zcela vyčerpat, ale vše je nahozeno s neobyčejnou lehkostí. V Carousel, nejnovějším přírůstku, se George (Alan Cox) a Lucy (Louisa Clein) potkávají pod věžemi Canary Wharf, když ho Lucy přistihne, jak si zpívá její oblíbenou píseň. George je nejednoznačný, nadčasový pozorovatel v rádiovce, věnující se tomu, co nazývá „pozorováním vlaků pro duši“. Přesvědčí Lucy, aby se k němu přidala při hledání ženy, kterou chce požádat o ruku. Scény se otevírají do zkoumání dimenze času v City, nejde ani tak o cestování časem, jako spíše o umocněné vnímání městských okamžiků a vzpomínek, kdy vše záviselo nebo stále závisí na jediném rozhodnutí. Lucy dostane šanci prožít „pět minut, které ten den nikdy neměl“ s láskou svého života a přitom zjišťuje, že je nyní víc i míň, než si myslela. Aby to všechno neznělo příliš domýšlivě, mohu vás ujistit, že je zde mnoho uzemňujících prvků skvěle odpozorovaného humoru spolu s těmi nejlepšími, vzletnými písněmi Rosabelly Gregory – plnými nečekaných harmonických zvratů, které nás snesou zpět k řece, u níž jsme začali.