RECENZE: Muzikál Committee v Donmar Warehouse ✭✭✭✭✭

Committee

Donmar Warehouse

12. července 2017

5 hvězdiček

Rezervujte zde Tohle je bezpochyby jeden z nejzajímavějších nových muzikálů, které letos uvidíte. Brilantní herec a zpěvák Hadley Fraser a neméně úžasná umělecká šéfka Donmaru Josie Rourke spojili síly s inspirativním režisérem Adamem Penfordem, aby vytvořili něco naprosto nového, svěžího a krásného. Je to 90minutový hudební výtah ze dne, kdy – abychom uvedli plný název hry – „Výbor pro veřejnou správu a ústavní záležitosti přijímá ústní svědectví o vztahu Whitehallu s charitou Kids Company“.

Kids Company, pokud vám ten rozruch unikl, byla dnes již zaniklá charitativní organizace, která vykonávala průkopnickou práci při pomoci dětem, o které se z jakýchkoli důvodů nedokázala postarat rodina, stát ani jiné charity. Založila ji a vedla charismatická, exotická a vysoce vzdělaná Camila Batmanghelidjh a přitahovala ty nejsložitější případy – děti, které k ní přicházely v často zoufalých situacích a které předtím mnohdy odmítly jiné instituce. Základem všeho, čím Kids Company byla a co dělala, byla nebojácná víra Batmanghelidjh, že žádné dítě nesmí být odmítnuto, bez ohledu na náročnost výzev, které pro organizaci představovalo.

Byla také neúnavnou a nadanou fundraiserkou a získávala podporu napříč celou společností. Musím zde přiznat osobní zaujetí: poprvé jsem o ní slyšel v pořadu Newsnight na BBC a podrobněji pak v článku v programu Královské opery. Poslal jsem jim šek; a ačkoliv jsem nečekal žádnou odezvu, dostal jsem dlouhý dopis přímo od Batmanghelidgh s podrobným popisem, kde, jak a proč byly peníze využity. Tento druh mimořádného osobního nasazení přitahoval obdivovatele ze stále širšího okruhu, včetně některých podporovatelů na nejvyšších místech vlády. To se nakonec paradoxně ukázalo být zkázou charity. Politika je, jak víme, nelítostně konkurenční prostředí: strážci westminsterských dárců, onen „Výbor“ z názvu hry, trvající na přísnějším finančním dohledu, než jaký tam našli, se pustili do rozebírání charity na kousky a rychle uspěli v jejím zničení. Kolika dětem tím zároveň „pomohli“, nebylo podle mého názoru nikdy zjištěno.

Scénář této show se skládá výhradně z toho, co bylo skutečně řečeno nebo předloženo v písemných důkazech během jednání této sestavy mocných a dobře placených z Westminsteru. Scéna a kostýmy Roberta Jonese pod dohledem Poppy Hall s téměř dokonalou přesností reprodukují Grimmond Room v Portcullis House, kde má Výbor své doupě. Na obou stranách stylizovaného vlysu z 50. let vidíme tvář bývalého lídra Liberální strany v kresbě a jeho hlavu v bronzu: tři formy estetického vyjádření představující téhož jedince – to je jemné připomenutí toho, o čem celá inscenace je. Smysl pro realismus je přitom silný a prostupuje každý detail produkce. To se týká i obsazení panelu výboru, jehož členové se až s děsivou přesností podobají skutečným aktérům; a netřeba dodávat, že herci vynaložili mimořádné úsilí, aby si nastudovali své žijící protějšky. Pro pořádek dodejme, že tito lidé se také zúčastnili představení – ostatně, proč by nechtěli vidět sami sebe v centru takové pozornosti? – a prohlásili, že jsou s inscenací nadmíru spokojeni.

Kde se však věci od přísného realismu odchylují, je úvodní projev k publiku v podání úřednice (Joanna Kirkland v další silně osobité a zapamatovatelné roli) a – především – je to v zhudebněném textu. Jde obvykle o opakování vyřčených dialogů, ovšem zpracované s dechberoucí představivostí a řemeslem Toma Deeringa. Skladatel zde přináší nejlépe napsanou novou partituru, jakou jsme ve West Endu slyšeli za mnoho a mnoho let. S pouhým smyčcovým kvartetem (Ruth Elder a Douglas Harrison – housle; Jenifer MacCallum – viola; Angelique Lihou – violoncello) a hudebním ředitelem Torquilem Munrem u nádherně lesklého černého křídla, usazenými nad scénou v jakémsi „hudebním kůru“ 21. století, a s hlasy herců k dispozici, tkají orchestrace Willa Stuarta hudební krajinu, která naprosto proměňuje nevyhnutelně všední a rozvleklou realitu střízlivého parlamentního slyšení. Stuartova drobnokresba v každé frázi a taktu vytváří jemnost nejvyššího řádu v „inflexi“ toho, co je buď říkáno do podkresu, nebo zpíváno. Ovládá nekonečně proměnlivou paletu, citlivou k nejjemnějším odlišnostem nálad, charakterů a záměrů. Penford přesně ví, jak vyvážit akci na jevišti s textem a hudbou; výsledek je naprostý triumf, který pohybová ředitelka Naomi Said doplňuje slovníkem vysoce školených gest praktikujících politiků. Tvůrčí tým doplňují překvapivě efektní světla Jacka Knowlese a diskrétní, ale precizní zvuk Nicka Lidstera pro Autograph.

Ano, naprosto souhlasím, že je to velmi neobvyklé dílo. Ale není to snad samotná podstata inovace? Nezapomínejme, že my v Londýně jsme trochu pozadu za tím, kam se hudební divadlo ubírá. Nedávné projekty National Theatre jako „wonder.land“ a „The Pacifist’s Guide To The War On Cancer“, nebo křehký „The Go-Between“ od Perfect Pitch, jsou však jasnými indikátory, že sektor dělá pokroky a přemýšlí mnohem ambiciózněji o různých způsobech vyprávění v muzikálu. Toto dílo spadá do kategorie ambiciózní originality a je třeba k němu přistupovat s očima a ušima nezastřenýma zažitými názory nebo předsudky o tom, co je to vlastně „hudební divadlo“.

Dramatu je zde na rozdávání v „konfliktu“ mezi panelem a dvěma pozvanými osobnostmi: samotnou Batmanghelidjh a Alanem Yentobem, který byl předsedou správní rady charity 20 let až do jejího kolapsu. V rukou vynikajících interpretů Sandry Marvin a Omara Ebrahima tito dva bojují proti Establishmentu sešikovanému proti nim. Marvin je úchvatná ve své typické velkolepé teatrálnosti, kterou byla zakladatelka charity proslulá, a její ovládnutí prostoru kolem sebe je komplexní a elektrizující. Ebrahim je naproti tomu hlasem kultivované, zámožné bohémy, vysoký kádr BBC, který si možná s překvapením a trochu pozdě uvědomil, že mu došla trpělivost se systémem, který se snažil udržovat. Díky videu Duncana McLeana je vidíme stále, i když sedí k divákům zády čelem k výboru.

Proti Kids Company stojí síly pedantského právního formalismu. Předsedou výboru je uvěřitelně slizký poslanec za konzervativce Bernard Jenkin, jehož úlisné sebeuspokojení vytéká jako hnis z jasně zraněných politických ambicí, které Alexander Hanson neustále naznačuje. Sekunduje mu Liz Robertson jako poslankyně Cheryl Gillan (Cons.) – samé elegantní podpatky a drahý účes, matriarcha z venkovského hrabství, která sice také nikdy nedosáhne vysokého úřadu, ale vymanévruje každého soupeře, který by ji chtěl donutit tancovat podle jeho pískání. Robert Hands jako poslanec David Jones hraje druhé housle jmenovaným stranickým figurám s otrockou poslušností. S těmito milými lidmi kolaborují Rosemary Ashe jako zuřivá fúrie Kate Hoey (Lab.) a Anthony O’Donnell jako odporný profesionální patolízal Paul Flynn (Lab.). Jak k čertu mohly „skutečné“ verze těchto monster přečkat představení a nezhroutit se trapností nad tím, co viděly, je podle mě svědectvím o kolosální domýšlivosti politiků, jejich ocelové samolibosti a neproniknutelně hroší kůži. Pevné britské hodnoty, ovšem. Základní kámen naší úžasné demokracie. Aby se zmírnil nepříjemný dojem z těchto postav, herci ztvárňují i další „anonymní“ účastníky slyšení, stejně jako asistent výboru v podání vždy užitečného a přizpůsobivého Davida Alburyho, jehož kariéra v této přesvědčivé roli dělá další odvážný krok vpřed.

Upřímně řečeno, je třeba přiznat, že rozbití malých ryb, jako byla Kids Company, nebylo pro tyto pleticháře nic moc zásadního, zvláště ve srovnání s jejich energičtějším drancováním větších cílů, jako je ekonomika a budoucnost země (viz Brexit). To je ale možná téma pro jiný den, ačkoliv i takové věci se v textu hry mihnou. Přeberte si to, jak chcete. Je docela možné, že posíleni úspěchem tohoto počinu uvidíme z této scény v Earlham Street mnohem více nového a vysoce originálního hudebního divadla.

Nic podobného ve městě nenajdete. Ani nikde jinde. Viděl jsem to dvakrát: poprvé na zahajovací předpremiéře a poté včera na „školním představení“, kdy bylo divadlo plné fascinovaných dětí z celé země. Při následné debatě se třemi herci a asistentem režie Seanem Linnenem bylo naprosto jasné, že show krásně promlouvá k lidem, kteří o tématu nemusí nutně vědět mnoho, ale kterým – jako většině z nás – na těchto problémech záleží. Pokud to propásnete, budete litovat. A to samé by se klidně dalo říct o samotné Kids Company.

Foto: Manuel Harlan

VSTUPENKY NA COMMITTEE