RECENZE: Death of England: Delroy, National Theatre Online ✭✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje hru Roye Williamse a Clinta Dyera Death Of England: Delroy, která byla kvůli lockdownu streamována online. V jarní sezóně 2021 se vrací do Divadla Olivier.

Michael Balogun v inscenaci Death Of England: Delroy. Foto: Normski Death of England: Delroy.

National Theatre (omezený stream), návrat do divadla Olivier v dubnu 2021.

5 hvězdiček

Webové stránky National Theatre

Dvoudílná hra Roye Williamse a Clinta Dyera (první část, Death of England, měla premiéru začátkem letošního roku) se tyčí nad pandemií jako kolos. Je vytesána ze zkušeností a pozorování a tvoří ji dva monology, které dokonale vystihují anglickou náturu – její křehkost, bigotnost i stoicismus tváří v tvář zásadním otázkám naší doby. Autoři s chirurgickou přesností dbají na to, abychom před nespravedlností neodvraceli zrak, přesto jsou jejich díla plná vášně a emocí. V první části jsme potkali Michaela, který se vzpamatovával ze smrti svého rasistického otce; nyní nasloucháme Delroyovi, Michaelovu nejlepšímu příteli tmavé pleti. Obě hry mapují brexit, fotbal, anglickou hrdost i porážky, tentokrát však na Anglii nahlížíme skrze Delroyův osud. Na cestě do porodnice, kde Michaelova sestra přivádí na svět jejich dceru, je Delroy zastaven policií, prohledán a skončí v cele. Poprvé ho vidíme ve chvíli, kdy už nedokáže ovládnout svůj hněv a je mu nasazován elektronický náramek. Následně nás provází událostmi, které vedly až k prvnímu celostátnímu lockdownu.

Michael Balogun v inscenaci Death Of England: Delroy. Foto: Normski

Inscenace musela čelit mnoha výzvám, včetně té, že její premiéra byla zároveň i derniérou kvůli vyhlášení druhého lockdownu. Michael Balogun navíc převzal roli po původním herci, který onemocněl. Podává však fenomenální výkon a naprosto přirozeně zachycuje Delroyovu složitost. Máme před sebou postavu, která hlasovala pro brexit i konzervativce a živí se jako soudní vymahač. Díky jeho fyzičce a sebevědomí je hlavním tématem hry způsob, jakým je on – a černoši obecně – vnímán a formován pohledem bělochů. Je zatčen kvůli svému vzhledu, nikoli kvůli zločinu, a nikdo mu nedá prostor situaci vysvětlit. Balogun vás zasáhne svou zranitelností ve chvíli, kdy o něm matka jeho dítěte Carli, její matka i celý systém vytvářejí obraz, který neodpovídá tomu, co vidíme my. Ačkoliv je Delroy ústřední postavou, vidíme i řadu dalších – včetně jeho matky, které v rámci skandálu Windrush hrozila deportace, a přesto Delroye peskuje za to, že nebyl při zatýkání pokorný a poddajný. Divákům znalým první hry pak setkání Delroye a Michaela nabízí strhující vyvrcholení, kde se tyto dva světy znovu střetávají. Témata identity a sounáležitosti doslova prostupují celým sálem.

Vynikající scéna od Sadeysy Greenaway-Bailey a Ultze odkazuje na první hru – hraje se na půdorysu kříže svatého Jiří se symbolickými rekvizitami zastupujícími ostatní postavy. Režie Clinta Dyera trefuje každý akcent textu, v dokonalé rovnováze drží vztek se strachem, energii s klidem a zranitelnost se silou potřebnou k naplnění hlediště divadla Olivier, kde se dodržují rozestupy (diváci v rouškách mezi prázdnými sedadly působí trochu jako porota, kterou ostatně tak trochu jsme). Tyto dvě hry jsou pro mě divadelním vrcholem roku; přiměly mě podívat se novýma očima na věci, o kterých jsem si myslel, že jim rozumím. Rozhodně stojí za váš čas, ať už v on-line streamu, nebo naživo v divadle.