Již od 1999

Důvěryhodné novinky a recenze

26

let

to nejlepší z britského divadla

Oficiální vstupenky

Vyberte si svá místa

Již od 1999

Důvěryhodné novinky a recenze

26

let

to nejlepší z britského divadla

Oficiální vstupenky

Vyberte si svá místa

  • Již od 1999

    Důvěryhodné zprávy a recenze

  • 26

    let

    to nejlepší z britského divadla

  • Oficiální vstupenky

  • Vyberte si svá místa

NOVINKY

RECENZE: Dinner With Friends (Večeře s přáteli), Laura Pels Theatre ✭✭

Publikováno

Od

stephencollins

Share

Večeře s přáteli (Dinner With Friends) Laura Pels Theatre

9. dubna 2014

2 hvězdičky

Diváci často podceňují vliv, jaký mají na divadelní zážitek svých spolusedících v hledišti. Nadšené a očekáváním naplněné publikum dokáže představení pozvednout nad úroveň samotného kusu či herců; a naopak, podrážděné a nezúčastněné publikum může srazit i ten nejlepší výkon. Zarputilé odmítání smát se nebo se napojit na postavy může být zničující. Stejně tak nekritické a bezuzdné nadšení může udusit jiskru i v tom nejlepším výkonu a nejbrilantnějším textu.

Dnes byl průměrný věk publika v Roundabout Theatre na obnovené premiéře hry Donalda Marguliese Večeře s přáteli, oceněné Pulitzerovou cenou, snad 87 let. Byla to upovídaná skupinka, kterou bylo snadné ohromit a která měla kolektivní potřebu opakovat repliky z dialogů. A to velmi nahlas.

Zdálo se také, že za poslední léta moc nesledovali televizi, protože jejich překvapené reakce na vyobrazení dvou dosti odlišných krachujících manželství naznačovaly neznalost uštěpačných výměn názorů mezi manželi, komických rýpanců, trapných neustávajících pauz a uraženého mlčení – tedy běžných kulis manželství v seriálech jako Pohotovost, Bratři a sestry, Mad Men nebo Hra o trůny.

Výsledkem bylo, že se představení zdálo lepší, než ve skutečnosti bylo, a to jen díky tomu, že ho publikum vnímalo jako strhující a překvapivé.

Marguliesův scénář je bezpochyby svižný, občas prozíravý a chytrý, ale člověk pochybuje, že by dnes získal Pulitzerovu cenu. Nehraje stejnou ligu jako nedávní vítězové typu Srpen v zemi indiánů (August: Osage County) nebo Next To Normal. Většinou působí spíše předvídatelně, triviálně a povrchně.

Děj se soustředí na dva páry, přátele Gabea a Karen, kteří kdysi seznámili Beth s Tomem. Na večeři, kde Tom chybí, se Beth zhroutí a přizná, že ji Tom opustil. Gabe a Karen s ní soucítí, ale Karen má tendenci stranit Beth a věří její verzi o Tomově nevěře. Pak se ale objeví Tom, který zjistí, že Beth už novinu vynesla, a navštíví Gabea a Karen, aby jim vyprávěl svou verzi příběhu. V tu chvíli se však vztahy mezi čtveřicí nenávratně změní a zbytek hry mapuje rozplétání pravdy a rozpad obou vztahů.

„Efektivní“ je nejlepší slovo pro zdejší herecké výkony a režii. Režíruje Pam MacKinnon, která před sezónou či dvěma stála za pozoruhodným nastudováním Kdo se bojí Virginie Woolfové. Možná kvůli scénáři není její přístup v tomto případě tak detailní a precizně promyšlený jako u Albeeho hry.

Scéna Allena Moyera, funkční a neúplná, jako by odrážela celkový přístup k inscenaci. Je tu pár zajímavých věcí na pohled, ale jinak spousta prázdnoty. S okny a obrazy pracuje chytře a divák nikdy netápe, kde se daná scéna odehrává. Celé to však působí sterilně a odtažitě, podobně jako postavy.

Možná je to jedna z těch her, které skutečně fungují jen tehdy, když v nich hrají fenomenální hvězdy. Ale v tomto případě jsou herci sice zruční, ale nic víc. Chybí zde ono napojení a především empatie. Je upřímně nemožné cítit cokoli k těmto popudlivým, klišovitým, nenávistí kypícím a samolibým figurkám trucovitého lidstva.

Vlastně je stejně nemožné tyto stvoření i nenávidět.

Jako lístkové těsto se rozpadnou, aniž by po nich zbyla podstatná stopa.

Heather Burns, Marin Hinkle, Darren Pettie a Jeremy Shamos tvoří zmíněné kvarteto. Každý z nich jen stěží udržel pozornost a žádná z kombinací „párů“ nebo „nejlepších přátel“ nebyla věřitelná ani pochopitelná. Chyběl pocit, že spolu manželé strávili kus života, ona sounáležitost, která pramení z dlouhodobých vztahů, ať už dobrých či špatných.

Scénář tomu svou neustálou snahou o humor nepomáhá. Motivace postav, jejich touhy a tajemství sice mohou být rozesety po stránkách textu, ale herecký soubor jako by měl problém je následovat nebo jednotlivé fragmenty propojit.

Výsledkem je pocit, jako byste sledovali maraton nějaké středostavovské mýdlové opery na kabelovce. Jen ti nadšení, vše opakující penzisté v hledišti připomínali, že se vlastně jedná o živé divadlo; a k tomu o produkci hry oceněné Pulitzerovou cenou.

Sdílejte tento článek:

Sdílejte tento článek:

Dostávejte to nejlepší z britského divadla přímo do vaší schránky

Získejte jako první přístup k nejlepším vstupenkám, exkluzivním nabídkám a nejčerstvějším novinkám z West Endu.

Z odběru se můžete kdykoli odhlásit. Zásady ochrany osobních údajů

SLEDUJTE NÁS