RECENZE: Dirty Rotten Scoundrels (Krásní dravci), Savoy Theatre ✭✭✭✭

Dirty Rotten Scoundrels (Prolhaní prevíti)

Savoy Theatre

5. dubna 2014

4 hvězdičky

Inscenace nových muzikálů (nebo i těch starších, které se v daném městě ještě nedočkaly profesionálního uvedení) s sebou nesou mnoho výzev, z nichž největší je přilákat diváky. Zároveň však, jako každé nové divadelní dílo, nabízejí jedinečné příležitosti. Někdy, i když přiznejme, že zřídka, dají vzniknout novým hvězdám, žánrům nebo umožní tvůrcům vydat se neprozkoumaným směrem.

V Savoy Theatre se právě uvádí inscenace režiséra Jerryho Mitchella, muzikál Dirty Rotten Scoundrels z roku 2005 (nominovaný na ceny Tony, libreto Jeffrey Lane, hudba a texty písní David Yazbek). Mitchell byl původně choreografem, ale pro londýnské uvedení usedl i do režisérského křesla, aniž by se vzdal tvorby choreografií.

Skutečným objevem je zde Samantha Bond, herečka dobře známá z televize, filmu i činohry, nikoli však z muzikálů. Ale vůbec byste to do ní neřekli. V tomto žánru se cítí jako ryba ve vodě. Elegantní, vyrovnaná, sršící šarmem a naprosto suverénní v dialozích, zpěvu i choreografii – Bond je naprostý triumf. Kdykoli se objeví na scéně, vykouzlí vám úsměv na rváři a pocit čiré radosti – a pokaždé svůj slib splní.

Její přednes je břitký a čistý, každou pointu trefí s naprostou přesností. Co je však důležité, chápe každou scénu a hraje ji upřímně a pravdivě, ovšem s lehkým spikleneckým mrknutím směrem k publiku, což je jedna z konvencí této show. Je neodolatelně vtipná a její energie je nakažlivá. Rozhodně si nenechte ujít její repliku o švédských stolech nebo její odchod na konci prvního dějství. Možná není typickou broadwayskou „belterkou“ s hlasem jako zvon, ale to ani nepotřebuje; intonačně je bezchybná a každou píseň prodá s naprostou lehkostí a nasazením. A navíc umí tancovat. Je to zkrátka fenomenální výkon, který sám o sobě stojí za cenu vstupenky. Kéž by muzikálová prkna zdobila ještě dlouho.

Jako její partner v uličnické romanci je John Marquez dokonalý: trochu prostoduchý, nevyzpytatelně šarmantní, hektický, ale přesto okouzlující. Vyzařuje nesmírné sympatie a je vtipný – někdy až nečekaně. Jeho odchod v helmě z živého plotu je prostě k popukouzlující. S Bondovou tvoří skvělý pár a společně do kusu vnášejí potřebné teplo a empatii. Vítaný je i jeho velmi vytříbený baryton, který zde představuje ojedinělý hlas mužné síly.

Jak název napovídá, jde o muzikálovou komedii o podvodnících podle stejnojmenného filmu. Lawrence je králem podvodů v podivném, zřejmě bezčasém fantaskním letovisku na Riviéře. Žije si v luxusu díky svádění a okrádání bohatých či naivních žen s přístupem k majetku (jako je Muriel v podání Bondové). Policejní náčelník (Marquez) mu jde na ruku a ze svých rošťáren si Lawrence vydělá dost i na to, aby přispíval na charitu.

Jeho svět se však obrátí vzhůru nohama, když se dozví o aktivitách „Šakala“, konkurenta v oboru. Poté, co narazí na Freddyho Bensona (a využije ho k úniku před neodbytnou jižanskou dědičkou Joelene Oakes), rozhodne se ho z revíru vypudit. Uzavřou sázku – kdo z nich jako první vymámí 50 000 dolarů z vybrané oběti (Christine Colgate), zůstává, ten druhý musí navždy odejít. Následné eskapády, v nichž se oba snaží jeden druhého přechytračit, jsou jádrem celého kusu. Jak už to v podobných příbězích bývá, Lawrencův triumf nakonec nebude tak snadný, jak se zdálo.

Jde o čistokrevnou a velmi vtipnou muzikálovou frašku. Má však koncepční háček: boří „čtvrtou stěnu“, což umožňuje glosy směrem k publiku či dirigentovi a různé vtipné scénky přímo na jevišti. To vyžaduje přísnou disciplínu, kontrolované hraní a absolutní pochopení žánru. Bezchybná dikce, soustředěné výkony bez sebeprezentace a týmová souhra jsou základními kameny pro pravdivý projev, který teprve dokáže uvolnit vlnu humoru.

Bond i Marquez toto vše chápou, a proto jsou jejich postavy tak konzistentní a skvělé.

Chápe to i ansámbl. Je tak živý, energický a oddaný věci, jak se na londýnských scénách vidí málokdy. Ať už provádějí sebetrhlejší věci – a že jich je požehnaně – dělají je s vážnou tváří, odhodláni k dokonalé souhře a vyzařující entuziasmus. Mezi dalšími vynikají Dominic Tribuzio, Javier Santos, Niamh Bracken a Genevieve Nicole. Už jen za pohled na Iana Knauera a Andyho Conaghana, jak se vynořují zpoza živého plotu jako námořníci prahnoucí po násilí (v jakési moderní variaci na Herberta Loma a Belu Lugosiho), stojí vstupenka za to.

Katherine Kingsley vnáší do role Christine, na kterou se Lawrence a Freddy zaměří, eleganci a grácii. Vypadá skvěle, tančí s lehkostí a zpívá naprosto výjimečně. Hrát přesvědčivě hloupoučkou oběť není snadné, ale Kingsley to zvládá bravurně. Obdivuhodné je zejména to, jak nedává dopředu znát osud své postavy, ačkoliv přitom nechává divákům nápovědy přímo před očima. Její poslední výstup v křiklavě růžové je úchvatný. Je to prvotřídní výkon.

Méně noblesní a poněkud nepochopitelně přemrštěná je Joelene Oakes v podání Lizzy Connolly. Tato postava je příliš extrémní a její ztvárnění tak přehnané, že nezapadá do celku a v humoru střílí vedle. Působí to velmi zvláštně. Stejně nepatřičně jako další sólový ženský výkon – šílená uvaděčka Lisy Bridges, kde hluk vítězí nad srozumitelností.

Robert Lindsay (Lawrence) a Rufus Hound (Freddy) jako by snad byli v úplně jiné inscenaci. Většinu času působí, že jsou naladěni pouze jeden na druhého, čímž vytvářejí falešný dojem velké scénoické chemie. Oba mumlají, zpívají špatně, míjejí pointy a od svých kolegů jen berou, aniž by jim cokoli dávali. Co je však neodpustitelné – na jevišti se bez ostychu odbourávají a otevřeně se sobě smějí. Působí stejně nedisciplinovaně jako davy zběsilých nakupujících u dveří John Lewis v první den vánočních slev. Je to další příklad toho, když se sázka na hvězdné obsazení fatálně mine účinkem.

V případě Lindsayho je to neomluvitelné. Hound prostě nemá dostatek technických dovedností, ať už hudebně (naprosto na tuto roli nestačí a na rozdíl od Bondové neumí číslo prodat), nebo herecky, aby vytvořil onoho rozkošně potrhlého šarlatána, kterým má Freddy být. Potřeboval by tedy vedení, oporu a vzor, od kterého by se mohl učit. Lindsay se však této role zříká a místo toho se snaží strhnout veškerou pozornost na sebe (Blesková zpráva: Tahle show není o tobě!). Vymetá kouty sebestřednou a samolibou plytkostí tam, kde by měl být zosobněním šarmu a sofistikovanosti. Je alarmující, že připomíná spíše Sida Jamese než Davida Nivena nebo Rexe Harrisona.

Působí to, jako by Lindsay materiálu nevěřil nebo ho neměl rád. Hraje proti komedii a jen se dere do světla reflektorů. Odmítá si udržet různé akcenty, přestože jejich precizní střídání by samo o sobě generovalo salvy smíchu. Chvílemi vypadá, že si myslí, že stále hraje v Me And My Girl. Je to spektakulární zklamání.

Samotný kus je lehkou a příjemnou hříčkou, k čemuž nemalou měrou přispívá Yazbekova partitura. Velká část připadá právě Lindsaymu a Houndovi, takže ji divák nikdy neslyší zazpívanou pořádně a s úctou, ale přesto je to hudba chytlavá a radostná. Kingsley, Bond a Marquez dolují magii z každé noty a je škoda, že je mužští představitelé nenásledovali. Richard John diriguje malý orchestr s vervou a zvuk, který společně vytvářejí, je bohatý a velkolepý.

Scéna a kostýmy Petera McKintoshe jsou nádherně „camp“ a s velkým stylem dokreslují atmosféru lehkovážné zábavy. Došlo však k několika bizarním selháním paruk a momentům s příliš krátkými šaty; Kingsley je nucena si stahovat sukni dolů snad při každém prudším pohybu. I tak se diváci v přízemí Savoy Theatre o spodním prádle dámského osazenstva dozvědí víc, než je nezbytné. A minimálně v jednom případě byla přestavba scény tak neohrabaná, že měl Lindsay potřebu se v tom během svého nadbytečného kontaktu s publikem pořádně vykoupat.

Těžko říct, nakolik za to nese vinu Mitchell, a ještě těžší je uvěřit, že je právě tÍm režisérem, kterého tato show – nebo jakýkoli projekt s jistou dávkou komplexnosti – potřebuje. Tance jsou skvělé, opravdu skvělé. V hereckých výkonech však chybí jednotný styl, smysl pro detail a preciznost – což jsou u kusu takto náročného na provedení neomluvitelné chyby.

Nicméně díky Bondové, Marquezovi, Kingsleyové a skutečně špičkovému ansámblu je tu spousta věcí, které pod Mitchellovým vedením fungují skvěle. Jen je škoda, že titulní „prolhaní prevíti“ hrají nefér a předvádějí mizerné výkony – nepochopitelně a nečekaně.

Rezervujte si vstupenky na Dirty Rotten Scoundrels v Savoy Theatre