RECENZE: Drunk Shakespeare, Roy Arias Stages ✭✭✭✭

Drunk Shakespeare

Roy Arias Stages

10. dubna 2015

4 hvězdy

Divadelní mistrovství má mnoho podob, forem a míst. Najdete ho v brilantně napsaném textu, v odvážném a virtuózním hereckém, tanečním či pěveckém výkonu, nebo v dechberoucí vizi scénografa, kostýmního výtvarníka či osvětlovače. Někdy se však všechny tyto prvky spojí pod vedením výjimečného režiséra a vytvoří nezapomenutelný zážitek.

Jindy se však ona genialita skrývá na místech a ve formách, které byste nečekali.

Téměř každý večer v New Yorku, někdy i dvakrát za noc, ožívá malý prostor v horních patrech Roy Arias Stages na West 43rd Street setkáním spolku The Drunk Shakespeare Society – „pijáckého klubu, který má problém se Shakespearem“. Jsou to rozpustilé, drsné a nesmírně vtipné večery, v nichž hrstka talentovaných herců prosviští zjednodušenou verzí Bardových děl. Převyprávějí příběh hry, ovšem s důrazem na nespoutanou zábavu spíše než na hlubokomyslné psychologické studie postav.

Výsledkem je svěží, lehkovážná a do značné míry interaktivní divadelní taškařice. Na první pohled působí nahodile a prostě, ale ve skutečnosti je plodem precizní práce, improvizačního umu a dokonalého pochopení dynamiky mezi jednotlivými členy souboru.

Tento soubor je výjimečný hned ve dvou ohledech. Zaprvé, vše se odehrává v těsné blízkosti diváků, kteří jsou buď pod vlivem, právě popíjejí, nebo mají k alkoholu vřelý vztah – každý hned u vchodu vyfasuje panáka něčeho ostřejšího a nákup i konzumace dalších drinků jsou v průběhu večera přímo vyžadovány.

To s sebou nese fakt, že s přibývajícím časem roste nepředvídatelnost reakcí publika i jeho chuť zasahovat do děje přímo úměrně s hladinou alkoholu v krvi. Vlastně je to svým způsobem velmi shakespearovské – i jeho diváci bývali hluční a během představení běžně popíjeli. Herci tak musí být v naprosté pohotovosti, aby udrželi tempo, neztratili nit a nenechali publikum sklouznout k přílišné bujarosti.

A tím se dostáváme k druhému rozdílu. Běžně musí být herec při improvizaci ve střehu a plně soustředěný. Tady je ale háček v tom, že minimálně jeden z protagonistů zahajuje svůj výkon tím, že do sebe kopne pět panáků v rychlém sledu a v popíjení pokračuje i během hry. Na konci večera tak do sebe může dostat dávku, která by skolila i nosorožce (zvláště při dvou představeních za den, jako tomu bylo v mém případě), a přesto se od něj očekává, že bude srozumitelně odříkávat repliky a pohotově reagovat na okolní dění.

Je to důkazem neuvěřitelného nasazení (nebo snad odolnosti vůči alkoholu), s jakým tito herci zvládají hrát poutavě a souvisle navzdory neustálému vyrušování a přísunu metly lidstva.

V představení, které jsem navštívil, pětice herců (čtyři muži a jedna žena) předvedla opilecký výtah z Macbetha. I přes všechny ty vylomeniny, a že jich bylo požehnaně, byl hlavní děj podán s překvapivou jasností – ani divák neznalý předlohy by se neztratil. Co je však důležitější, znalci si mohli vychutnat všechny ty ulítlé nápady, které si ze Shakespearova textu tropí žerty.

Z paměti mi jen tak nevymaže několik momentů: Duncan vybraný z publika (divák si musel zaplatit, aby mohl být korunován králem), Lennox ztvárněný jako maňásek (což byla trefná kritika postavy i chytré řešení omezeného počtu herců), okamžik, kdy silně ovíněný Macbeth zjistil, že nemá dýku právě ve chvíli, kdy se chystal zavraždit krále, debatu s diváky o tom, jak přejmenovat Fleance, protože herci se to jméno zdálo být příliš pitomé (vyhrál to Denis), parodii na projekt Sleep No More nebo závěrečný souboj Macbetha s Macduffem v podobě tanečního battlu.

Dočkáte se imitací, fyzických výzev, procedurálních připomínek, náhodných masáží i polibků pro diváky, zatímco se herci snaží odbourat jeden druhého nebo uvést publikum do rozpaků. Působí to jako absolutní chaos, ale jde o precizně nazkoušený a promyšlený projekt. Pevně dané gagy v upraveném textu jsou vypilované, ale náhoda a osobité reakce publika mohou jakýkoliv plán okamžitě zhatit – například když Duncanova potřeba odskočit si na toaletu na chvíli zablokovala Macbethovy vražedné plány.

Část souboru funguje jako „hlídka“, která dohlíží na to, aby se show nerozpadla. Caitlin Morris a Whit Levenberger se těchto rolí zhostili skvěle a zároveň s lehkostí ztvárnili řadu postav. Jiní jsou tam od toho, aby provokovali a hledali nové komické možnosti, což si viditelně užívali Josh Hyman a Damiyr Shuford – na Shufordův shakespearovský „moonwalk“ jen tak nezapomenu.

Srdcem tohoto konkrétního kusu (mám pocit, že se herci v hlavních rolích různých her pravidelně střídají) byl vynikající Adam Thomas Smith. Chce to dobrého, ne-li skvělého herce, aby dokázal přesvědčivě zahrát špatného. Smith svůj talent naplno předvedl, když v rámci jedné z výzev s grácií odrecitoval Hamletův monolog „Být či nebýt“.

Celý zážitek je jedna velká jízda. Navnadí vás to jak na klasického Macbetha se vší vážností, tak na to vidět tyto herce v něčem, co není poháněno lihovinami. Navíc ve vás probudí chuť vidět tyhle „shakespearovské opilce“ znovu – když dokázali udělat takovou psinu z Macbetha, co by teprve svedli s Komedií omylů?

VÍCE INFORMACÍ NA WWW.DRUNKSHAKESPEARE.COM