RECENZE: Encounter, divadlo Above The Stag ✭✭✭✭✭

Zleva doprava: Penelope Day,  Alexander Huetson, Adam Lilley.  Foto: Scott Rylander Encounter

Above The Stag, Vauxhall

25/10/15

5 hvězdiček

Koupit vstupenky Divadlo Above the Stag, sídlící pod železničními oblouky ve Vauxhallu, je známé svou pečlivě dramatyzovanou gay repertoárovou tvorbou. Pro jeho rostoucí renomé a úspěch je však stejně zásadní fakt, že Peter Bull a jeho tým produkují všechna představení ve vlastní režii. To zaručuje konzistentní kvalitu inscenací, které sázejí na kombinaci úderných novinek, promyšlených návratů k neprávem opomíjeným kusům a odlehčených muzikálů či pantomim. Omezení v podobě prostoru, rozpočtu a času na zkoušení se zde pravidelně proměňují v tvůrčí příležitosti, které divákům přinášejí obohacující, podnětný a vtipný, přesto však komorní zážitek. Všechny tyto kvality naplno dokazuje vynikající novinka Encounter, která čerpá inspiraci z poválečného filmu Noëla Cowarda a Davida Leana Brief Encounter (Pouto nejsilnější). Pyšní se vybroušeným scénářem a mimořádnými hereckými výkony. Často se argumentuje tím, že hry Cowarda, Rattigana či Tennessee Williamse jsou případovými studiemi vytěsněné sexuality, v nichž dramatici halili svou vlastní homosexualitu do příběhů heterosexuálních párů, aby mohli nepřímo zkoumat setkání, která v té době nebylo možné na jevišti ztvárnit otevřeně. Přestože tato interpretace dává smysl (zejména u Rattiganova The Deep Blue Sea), skutečnost bývá obvykle mnohem složitější.

Alexander Huetson, Adam Lilley, Christopher Hines Foto: PicsByGaz.com V tomto případě mají Cowardovy postavy jasné kontury – nejprve vznikly pro něj a Gertrudu Lawrence v krátké hře Still Life, a později je ve filmu proslavili Celia Johnson a Trevor Howard. To však neznamená, že by proměna hlavních hrdinů ve dva muže jakkoliv narušovala estetiku originálu, která je zde věrně zachována.

Drama totiž není jen prostým příběhem zmařené lásky, ale stejnou měrou i výpovědí o nemožném tlaku, pod nímž se ocitali obyčejní lidé na konci války v roce 1947. Přídělový systém, vynucená úsporná opatření, špatné veřejné zdravotnictví, propastné rozdíly v třídním postavení, bohatství i vzdělání – to jsou témata, která prostupovala originálem a v citlivé úpravě Phila Willmotta se vrací i sem. Vítězství se tehdy zdálo být jen o málo lepší než porážka. Připočtěte k tomu svěrací kazajku nešťastných manželství, ze kterých nová láska nabízí náhlou naději na radostný únik, a získáte přesně ty napínavé okolnosti potřebné pro vykreslení transgresivního, leč vykupujícího vztahu dvou mužů v uvěřitelném dobovém rámci.

Jde o velmi podobný svět a okruh problémů, které J. B. Priestley zkoumá v An Inspector Calls (Inspektor se vrací), a režie (rovněž Phil Willmott) v některých ohledech evokuje styl slavné inscenace Stephena Daldryho. I když to takto Coward přímo nenapsal, rozhodně to odpovídá atmosféře života na poválečných nádražích, v parcích a sakristiích… a nyní to konečně může být ztvárněno a zdokumentováno…

Willmott zdůrazňuje dobovou poctu tím, že hlavní příběh rámuje moderním motivem – vidíme současný gay pár, jak reaguje na materiál v deníku, který se náhle objevil na stánku. Odtud se v oblacích páry, za expresionistického osvětlení a ve skvěle evokativních scénických kulisách laděných do sépiových tónů, přenášíme zpět na nádraží Vauxhall v roce 1947. Výtvarník scény David Shields v tomto divadle exceluje v umění plně využít šířku jeviště a zároveň vytvořit dokonalou iluzi hloubky.

Alexander Huetson a Adam Lilley Foto: PicsByGaz.com

Tato scéna patří k jeho nejlepším – do malého prostoru vtěsnal prodejní stánek, kovové konstrukce viktoriánského nádraží, dobová oznámení, gotickou čekárnu sloužící i jako sakristie, i teplo rodinného krbu v Surbitonu. Přesto je vše přehledné a herci se v prostoru cítí přirozeně. Divák má pocit bezprostřední blízkosti i iluzi odstupu od děje, přičemž dobová atmosféra je trefená naprosto přesně, což platí i pro kostýmy.

Vystupují čtyři herci, z nichž dva ztvárňují dvojrole. Adam Lilley hraje doktora Lawrence Marshe, který jeden den v týdnu dochází na kliniku ve Vauxhallu. Alexander Huetson představuje přednostu stanice Arthura Hollise, který se s doktorem Marshem poprvé setkává jako pacient. Penelope Day hraje Marshovu manželku Sarah i prodavačku novin Mavis Maddenovou. Obsazení doplňuje Chris Hines v roli policisty a místního vikáře (zároveň je uveden jako asistent režie).

Ačkoliv se zde objevují momenty melodramatu, stejně jako v originále, omezují se spíše na zápletku než na samotné herectví, které vyniká svou jemností a zdrženlivostí. To, co zůstává nevyřčeno nebo co vyjadřuje řeč těla, je výmluvným důkazem, že méně je více – obzvlášť u britských postav té doby, svázaných konvencemi. Zejména oba hlavní hrdinové jsou napjatí jako struny, a bez tohoto napětí by hra nemohla fungovat.

Vztah mezi Marshem a Hollisem se vyvíjí velmi delikátně. Odkazuje na film – odpolední návštěva kina, melancholická hudba touhy (tentokrát Schubert místo Rachmaninova), nečekaná vyrušení ostatními v klíčových momentech – ale kráčí k vlastnímu cíli zcela uvěřitelným způsobem. Marsh je výřečnější, ale také rozpolcenější a mnohem více uvězněný v třídních a morálních úzkostech. Tento bolestný kontrast Lilley ztvárňuje skvěle, osciluje mezi strachem a hlučným sebevědomím, neschopen přiznat moc lásky a přitažlivosti. Ve výsledku jde o studii sebestřednosti a toho, jak pod tlakem vede k neúmyslné krutosti a obětování vlastní autenticity. Marsh má z pohledu společnosti co ztratit, ale v tomto procesu zahazuje největší šanci být konečně sám sebou. Lilley nám dává pocítit spodní proud lítosti a ztráty pod povrchní maskou suverenity.

Zleva doprava: Christopher Hines, Adam Lilley, Alexander Huetson Foto: Scott Rylander

Arthur Hollis je technicky náročná role, protože je mnohem méně výřečný než Marsh. Přesto ho Huetson pojal mistrovsky a citlivě jako emocionální barometr hry, přecházející od jiskřivého optimismu k tichému stoicismu. Skrze řeč těla a detailní hereckou reakci nachází pro svou postavu výmluvnost, něhu a důstojnost, která je velmi dojemná. A když už promluví – v monologu o realitě předsudků a pronásledování nebo v silném vyznání o proměňující síle lásky – výsledek je naprosto strhující.

Role Penelope Day jsou důležitým prvkem strukturálního a emocionálního ukotvení hry. Manželka čekající doma je, podobně jako ve filmu, poměrně nevděčná role, ale aby fungovala, vyžaduje naprosto přesné ztvárnění věcné, obyčejné dobroty. Její postava musí být vnitřně silná, aby zápletka získala na tragičnosti – Marsh by neměl mít k opuštění ženy jiný důvod než lásku. To Mavis Maddenová je vykreslena rozmáchleji, v duchu britské komediální tradice. Slouží k odlehčení atmosféry, zatímco zároveň nabízí diskrétní pochopení pro milostný románek a plní roli jakéhosi chóru.

Podobně i role policisty je spíše komediálním stereotypem, ale Chris Hines v ní skvěle ukázal rozpory mezi jeho soukromým životem svůdníka a oficiální rolí strážce morálky. Zato vikář je postava mnohem nepříjemnější a zlověstnější: ukázka zhoubné síly vnitřní nenávisti k vlastní sexualitě a žárlivosti, maskované falešnou, úlisnou empatií.

Inspirace slavnými filmy může snadno sklouznout k parodii nebo nechtěnému humoru, ale díky vyzrálému scénáři a preciznímu herectví je tato inscenace triumfem na všech frontách a zaslouží si úspěšnou sezónu. Encounter se hluboce noří do škodlivosti třídních rozdílů a odhaluje dopady strádání – ať už citového, společenského nebo sexuálního. Je to dojemné a nedogmatické drama, které promluví ke každému, kdo se někdy ocitl v pasti mezi realitou plnou kompromisů a vysněnou túžbou. Nechybí ani dostatek humoru, ať už lidového či jízlivého.

Je to jedna ze dvou nebo tří her, které na mě letos udělaly největší dojem. Rozhodně si ji nenechte ujít.

Encounter se hraje v Above The Stage Theatre ve Vauxhallu do 15. listopadu 2015