RECENZE: Farinelli a král, Sam Wanamaker Playhouse ✭✭✭✭

Melody Grove a Sam Crane ve hře Farinelli a král (Farinelli And The King). Foto: Marc Brenner Farinelli a král

Sam Wanamaker Theatre

4. března 2015

4 hvězdy

Král v posteli chytá ryby. Nečeká na lichotky, ale skutečně rybaří. Tedy, snaží se ulovit jednu rybku v akváriu. Sní? Zešílel? Trpí snad bipolární poruchou? Královna se ho snaží uklidnit, proniknout skrze jeho hradby a milovat ho s péčí, trpělivostí a pochopením, aby mohl vystoupit ze své temnoty a znovu vládnout Španělsku jako hrdý vnuk francouzského Krále Slunce. Ale nedaří se jí k němu dostat. Neuspěje ani jeho rada, která se ho místo lásky nebo úcty snaží z letargie vytrhnout spíše šikanou a hrozbami sesazení z trůnu. Žádná taktika nefunguje.

V zoufalství královna odjíždí. Zatímco se trápí mimo Španělsko, uslyší zpívat slavnou operní hvězdu, Farinelliho. Jeho nebeský, éterický, uklidňující a neuvěřitelně muzikální hlas se jí dotkne způsobem, který sotva dokáže pochopit. Dostane nápad. Mohl by Farinelliho mimořádný hlas ulevit neklidné mysli jejího manžela a krále?

Odpověď najdete v divadle Sam Wanamaker Theatre, kde má premiéru nová hra Claire van Kampen, Farinelli a král, v režii Johna Dovea. Je to sice drobná, ale nesmírně krásná hra, která dokonale pasuje do intimní vznešenosti tohoto prostoru. Působí až opojně, jak je v ní vše přesně odměřeno.

Svíčky, které osvětlují jeviště, zahalují dění do hřejivé jantarové záře, jež ladí s tónem celého příběhu. Hudba je v podání nadaných hudebníků (Robert Howarth, John Crockett, Arngeir Hauksson a Jonathan Byers) skvostná a William Purefoy se představuje v úžasném hlasovém rozpoložení jako „kastrát pro všechny sezóny“, titulní Farinelli (o roli se dělí s Iestynem Daviesem).

V roli Farinelliho je použit chytrý trik. Talentovaný Sam Crane nese hereckou zátěž, ale když dojde na zpěv, buď se k němu na scéně připojí, nebo jej nahradí Purefoy, oblečený do naprosto shodného kostýmu. Toto rozdělení důmyslně odděluje hlas od muže a připomíná Farinelliho bolestnou kastraci v deseti letech. Ten muž by takový hlas mít nemohl; ten hlas je nepřirozený, jako z jiného světa. Tato dvojakost v pojetí Farinelliho je inspirativní jak z hlediska témat hry, tak z hlediska teatrálnosti. Umožňuje totiž to nejlepší herectví i ten nejlepší zpěv.

Purefoy disponuje silným, bohatým a hbitým kontratenorem. Je radost ho poslouchat. Barva jeho hlasu je podmanivá, plná výrazných, „kouřových“ tónů, hbitých ozdob a působivých fines. Držené pasáže mají patřičnou oporu a energii; chybí zde jakákoli lhostejnost k tvorbě zvuku, kterou lze občas potkat u méně zdatných hlasů tohoto typu. A je to jen dobře, protože nic by toto dílo nezachránilo, kdyby zpěv kontratenora nebyl velkolepý.

Sam Crane je ve skvělé formě jako nesmělý operní superstar. Jeho Farinelli je jemná, laskavá a trápená duše, která si není jistá sama sebou, pokud zrovna nestojí v kostýmu na jevišti před orchestrem. Je jasné, že by své varlata vyměnil v mžiku zpět. Pozlátko slávy a bohatství ho neláká tolik jako touha být normální, být součástí rodiny a dělat něco dobrého.

Crane všechny tyto podtóny zvýrazňuje podmanivým výkonem, který stojí stejnou měrou na jeho postoji či výrazu tváře jako na mistrovském zvládnutí textu. Je to vrstevnatý výkon plný nuancí a šarmu, vtipný i dojemný. Jeho monolog o operním debutu v Londýně je vrcholem hry. Crane s naprostou přesností vykresluje bolest a samotu, kterou přináší drtivá sláva.

Jako Isabella, druhá manželka Filipa V., je Melody Grove v každém ohledu okouzlující. Oddanost svému manželi vyjadřuje s naprostou lehkostí a sázet na ni proti králově radě byste mohli kdykoliv: působí sice krásně a zdrženlivě, ale uvnitř ní planou ohně vášně. Její promluva o kráse Farinelliho zpěvu je přednesena mistrně a s napětím. Křehký a složitý vztah mezi Isabellou a Farinellim je dojemně vykreslen díky dokonalému souznění Grove a Cranea. Jde o velkorysé, detailní a noblesní herectví.

Edward Peel je patřičně arogantní a protivný jako puntičkářský španělský grand De la Cuarda, úředník, který nedůvěřuje svému zmatenému monarchovi. Huss Garbiya a Colin Hurley v rolích doktora Cerviho a Metastasia nemají tolik prostoru, ale oba se svých úloh zhostili skvěle a v tomto dějově úsporném vyprávění působí jako svérázné a zajímavé postavičky v pozadí.

Hra Van Kampen je nádherná kompozice, která se dotýká zajímavých témat: léčivé moci hudby, otázky „vysokého umění“ a jeho dostupnosti pro lid, krásy v nepřirozené podobě i vztahu mezi bolestí a velikostí. To vše jsou jen fasety ústředního drahokamu hry: jedinečného a zvláštního vztahu mezi Farinellim a Filipem. Oba muži se cítí ve svých pozicích z nepřirozených důvodů: Farinelli kvůli kastraci, Filip proto, že si ho jeho dědeček Král Slunce vybral pro tento úřad. Oba trpí pod tíhou svého nepřirozeného břemene.

Stejně tak se oba naučí oceňovat kvality toho druhého a nacházet v nich uzdravení. Ve druhém dějství následuje rozkošná sekvence, kdy Filip zařídí, aby Farinelli zpíval pro místní komunity u lesa, kde žijí v souladu s přírodou a „hudbou nebeských sfér“. Je to klíčový moment pro oba: Filip tím dává najevo, že podpoří manželčin zájem o operu a zpřístupní ji masám; naznačuje Farinellimu, aby se vrátil k veřejnému vystupování, a Farinelli chápe, že jeho mise při léčbě krále dosáhla svého vrcholu.

V programu van Kampen uvádí: „Role krále je velmi specifická v tom, že herec musí obývat mysl a tělo muže, který je vážně narušený, ale zároveň velmi milovaný. Musím říct, že vzpomínka na Marka hrajícího Hamleta v roce 1988 a znovu v roce 2000 pro mě byla při vytváření této role zásadní; Hamlet se ke všem ve hře (kromě Horacia) chová otřesně, ale divákům na něm po celou dobu záleží. To je samozřejmě Shakespearův génius, ale Markova schopnost hrát takové role (jako u Johnnyho ‚Roostera‘ Byrona v Jerusalem v roce 2011) ho v mé mysli pevně zasadila do srdce této hry.“

O tom není pochyb. Rylance je manželem van Kampen a ta měla mnoho let na to, aby pozorovala a promýšlela jeho herecké kvality. To se v textu jasně odráží: role Filipa je stvořená pro rtutovitého, šarmantního herce, který dokáže vteřinu fňukat jako dvouleté dítě a vteřinu na to řvát jako krutý tyran – to vše v rámci jednoho komplexního a neustále se měnícího portrétu dysfunkce.

Rylance je vynikající v každém ohledu, zejména v onom pokorném pochopení, které tvoří základ racionálnějších stránek jeho Filipa. Je velmi vtipný, ale zároveň dokáže břitce zprostředkovat bolest a tíhu deprese. Jsou tam momenty, kdy se Filip obrátí proti Isabelle a zraní ji, téměř jí zlomí zápěstí nebo se jí zakousne do rtu; jsou to čistě animální okamžiky poháněné vztekem pramenícím z šílenství, které Rylance zvládá s naprostou suverenitou.

S lehkostí a citem pro komiku Rylance jasně ukazuje králův boj s příčetností a povinností. Často a účinně boří „čtvrtou stěnu“ a jeho nadšená reakce na Farinelliho hudbu je vskutku inspirující. Je skvělé ho (konečně) vidět na prknech scény Sam Wanamaker.

Jonathan Fensom vytvořil pro inscenaci chytrý a vskutku honosný design. Jeho řešení lesních scén ve druhém dějství bylo obzvlášť zdařilé. Kostýmy jsou úžasně detailní a barevné – Isabelliny šaty v lesních scénách jsou dechberoucí.

Inscenace Johna Dovea je jemná a nádherná. Hra sice nezmění svět a nemusí nutně věrně odrážet historickou realitu, ale je laskavá a vyzařuje teplo a radost. Kvalitní vyprávění, špičkové herecké výkony a ohromná muzikálnost – to je silný koktejl a velmi příjemný divadelní zážitek.

Farinelli a král se 14. září 2015 přesouvá do Duke Of York's Theatre