RECENZE: Osudová přitažlivost, Theatre Royal Haymarket (0 hvězdiček)

Osudová přitažlivost (Fatal Attraction)

Theatre Royal Haymarket

18. března 2014

0 hvězdiček

Trevor Nunn má za sebou několik skutečně skvostných divadelních produkcí a v žebříčku nejvýznamnějších britských režisérů má své místo dávno jisté. Proto je tato žalostná premiéra hry Osudová přitažlivost (z pera Jamese Deardena, autora slavného filmového scénáře) o to nepochopitelnější a zklamání o to větší, že je pod ní podepsán právě on.

Dearden v programu uvádí:

„Zatímco Alex je nepopiratelně na hranici psychózy, je zároveň tragickou postavou, zdeptanou sérií milostných zklamání a naprostou brutalitou života svobodné ženy v New Yorku s náročnou kariérou. Ačkoliv jsem tedy zůstal věrný dějové linii, vrátil jsem se k ambivalenci svých dřívějších konceptů... kde má každá postava svou pravdu; nikdo není zcela v právu a nikdo se zcela nemýlí. Nejsou tu jen černobílí hrdinové, což snad vytváří ucelenější dílo, které si sice zachovává úzký vztah k filmu, ale má svou vlastní, odlišnou identitu.“

V jedné věci má Dearden pravdu: tu ambivalenci se mu skutečně podařilo vrátit. Ovšem směrem k publiku.

Scénář je neohrabaný, skřípe to v něm, je plný klišé, zcela postrádá vášeň i jakékoli napojení na lidské emoce – zkrátka je banální. Děj je divákům prezentován formou monologů Dana, omlouvače nevěry, což naprosto zabíjí jakékoli gradující napětí a bizarně to evokuje vzpomínky na Nunnovu inscenaci Sunset Boulevard. Když k tomu přidáte šílenou ženu Alex, která onoho vypravěče miluje, nejsou to už jen vzpomínky, ale spíše déjà vu.

Připočteme-li k tomu úvodní montáž, která působí jako zmodernizovaná verze finále prvního jednání Bídníků v civilních kostýmech s ansámblem pohybujícím se ve zpomaleném záběru, nelze se ubránit dojmu, že Sir Trevor byl scénářem natolik v koncích, že se chopil jakéhokoli prostředku, aby se pokusil diváky zaujmout.

Marně.

Hra vzbudí špetku zájmu pouze ve chvílích, kdy zazní úryvky z Pucciniho Madamy Butterfly, a i to ne kvůli chytrému využití, ale prostě pro samotnou sílu té hudby. Podprahová myšlenka, že Alex je „inspirována“ Madame Butterfly, je únavná a jde zcela proti Deardenovu záměru, že zde „nejsou černobílí záporáci“.

Obsazení tomu také nepomáhá.

Mark Bazeley je v roli Dana nepochopitelně špatný; je neuvěřitelný jako právník, otec, manžel, milenec i jako uštvaný „správňák“. Postrádá veškeré kouzlo a „elektrizující“ sexuální přitažlivost mezi ním a Alex v podání Nataschy McElhone je naprosto nulová. Moment jejich prvního vášnivého sexu je vyloženě k smíchu.

McElhone má své světlé momenty – nejčastěji tehdy, když mlčí a jen pozoruje. Ale extrémní polohy Alexina chování jsou neukočírované a nepravděpodobné; co mělo působit mrazivě, je jen k smíchu. Částečně za to může nulová podpora od Bazeleyho, částečně to, že scénář je taková slabota – ale McElhone na tom mizerném výsledku nese svůj podíl viny také.

Ať se na to díváte jakkoliv, Alex je komplikovaná žena – ne šedý kus kartonu, který ožije jen ve stínech při poslechu Pucciniho.

Kristin Davis se snaží o svůj typický energický a neurážející výkon, ale překvapivě byl její přízvuk stejně špatný jako u ostatních dvou hvězd. V roli působí nesvá a kostýmy, které je nucena nosit, jí k pohodlí nepřidají – je ztělesněním křečovitosti.

Scénografie Roberta Jonese je prostě hrozná. Nedělá nic pro budování napětí ani pro vytvoření atmosféry. Mnohem lépe by posloužila jako scéna pro nějakou romcom.

Z nevysvětlitelných důvodů je tu spousta „křoví v New Yorku“ – lidé přecházejí scénu, stojí u automatu na vodu nebo se potkávají v parku. Je to zbytečné, rušivé a prachbídné.

Nikdo v našem okolí nevypadal, že by se bavil, a o přestávce vládlo značné rozhořčení.

Konec hry je prý jiný než ve filmu. Jelikož k tomu došlo až ve druhém dějství a já věděl o místech, kde bych mohl s větším užitkem sledovat schnoucí barvu, neřeknu vám, v čem se liší.

Bůh pomáhej těm, kteří to vydrželi.

Dvě slova: Totální odpuzovač.

0 hvězdiček