RECENZE: Flare Path, Richmond Theatre (britské turné) ✭✭✭

Leon Ockenden a Olivia Hallinan v inscenaci Flare Path. Foto: Jack Ladenburg Flare Path The Richmond Theatre, 2. září 2015

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky Zájezdová produkce hry Flare Path od souboru The Original Theatre Company dál obohacuje dekádu, která Rattiganovým hrám v Británii mimořádně přeje. Od roku 2010 slavily na West Endu úspěch kousky jako After the Dance, Cause Celebre, The Browning Version, The Winslow Boy i samotná Flare Path, a v roce 2011 byla dokonce založena Společnost Terence Rattigana k poctě dramatikova díla. Jak uvádí program k představení, tyto hry jsou „pevně ukotveny v době svého vzniku, přesto zůstávají stejně pravdivé a emocionálně působivé i dnes“. Hra Flare Path vznikla v roce 1941 a její emoční těžiště spočívá v obavách a frustracích plynoucích z nekonečné války, nahlížené očima tří manželských párů. Flare Path se odehrává v hotelovém salonku v Lincolnshiru. Příjezd anglo-amerického idolu stříbrného plátna Petera Kylea (Leon Ockenden) vyvolá mezi hosty vlnu vzrušení, a to zejména u herečky Patricie Grahamové (Olivia Hallinan). Ta je sice manželkou kapitána Teddyho Grahama (Alistair Whatley), pilota z blízké základny RAF, ale do Petera se zamilovala během společného zkoušení jedné hry. City k němu nezmizely ani po svatbě, a tak se po setkání v Londýně rozhodli, že spolu utečou. Jejich plány však zkříží velitel letky Swanson (Philip Franks), který ohlásí neplánovanou bombardovací misi, jíž se musí Teddy i jeho kolegové z RAF – hrabě Skriczevinsky (Adam Best) a „Dusty“ Miller (Simon Darwen) – zúčastnit. Zatímco Patricia úzkostlivě čeká s Doris Skriczevinskou (Siobhan O’Kelly) a Maudie Millerovou (Shvorne Marks) na návrat svých mužů, začíná o svém rozhodnutí pochybovat. Její vnitřní konflikt pak naplno vygraduje po doletu mise.

Leon Ockenden, Olivia Hallinan, Siobhan O'Kelly, Philip Franks a Shvorne Marks v inscenaci Flare Path. Foto: Jack Ladenburg

Jednou z největších předností inscenace byla její atmosféra – všudypřítomná úzkost dýchající i z útulného hotelového prostředí. Scéna Hayley Grindleové působila jako dokonale domácký přístav pro letce i civilisty, nebýt ovšem onoho velkého arkýřového okna, které nabízelo letmé pohledy na nejistý průběh mise. Okno se stalo ústředním bodem zatemněných scén ve druhém dějství – chvílemi prudce osvětlené a se zataženými závěsy, jindy zalité chladným soumrakem. Tento kontrast vytvářel až očistcovou náladu, kterou ještě umocňovaly eufemismy v dialozích, jež o misi mluví jako o „případu“, jako by nebyla úplně skutečná. Jako by nebe představovalo jinou sféru existence, o které si můžeme – jak naznačuje barman Percy (James Cooney) ve třetím dějství – nalhat, že není nebezpečná. Když je pak krutá realita války obnažena, jsme nuceni sledovat, jak se hroutí obranné mechanismy vojáků i jejich blízkých, což je fascinující a hluboce lidský proces.

Patriciino vystřízlivění, kdy si uvědomí, že její aféra s Peterem je ve srovnání s válečným úsilím „malicherná a docela laciná“, vystihuje jedinou výraznější slabinu inscenace. S Peterem Kyleem lze totiž sympatizovat jen stěží a divák se neubrání otázce, proč na to nepřišla dříve. Ockendenovi se sice daří zachytit prázdnotu uvnitř Kylea – zkažené jádro pohasínajícího herce posedlého sebou samým – ale jeho namyšlené, místy až dětinské chování k ostatním hostům sráží jakoukoli auru hvězdnosti. Kvůli jeho pocitu nároku na Patriciinu lásku pak divák o to víc a z celého srdce fandí Teddymu.

Siobhan O'Kelly a Leon Ockenden v inscenaci Flare Path. Foto: Jack Ladenburg

Vřelost, s jakou Patricia jedná se svým manželem v prvním dějství, možná až příliš maskuje jejich manželské problémy. V kombinaci s kolísavou chemií mezi Hallinanovou a Ockendenem tak bývá její pouto k Peterovi často frustrující. Tyto tenze však oba herci v druhé polovině hry úspěšně vyřeší. Patriciina vášnivá prosba, aby Teddy po svém nervovém zhroucení po misi vyhledal lékaře, je v podání Hallinanové zahrána s velkým citem – je v ní něha i čirý děs. Peterův přednes dopisu od hraběte Skriczevinského pro Doris pak Ockenden pojímá jako bod zlomu; do jeho hlasu se vkrádá nově nalezená empatie a tichá introspekce. Ačkoliv to k úplnému uzavření vztahu mezi Peterem a Patricií nestačí, tyto scény dodávají nevyhnutelnému rozuzlení milostného trojúhelníku potřebný patos.

Nejvýraznější výkon podává Alistair Whatley v roli Teddyho – chybujícího, ale sympatického hrdiny, kterého jeho muži uctívají. Rattiganův scénář sice podle mého názoru až příliš okatě Teddyho postavu velebí (neustálé popisy jeho schopností a spolehlivosti působí jako laciný kontrast k Peteru Kyleovi), ale Whatley to mistrně vyvažuje náznaky sebezáporu a strachu, které vyplují na povrch v závěru druhého dějství. Vynikající jsou také Simon Darwen a Philip Franks jako Miller a velitel letky Swanson. Millerova věčná podrážděnost nedokáže zakrýt lásku k manželce (dojemně ztvárněné Shvorne Marksovou) a jeho odevzdanost novému životu je vedena silným smyslem pro povinnost. Velitelovi sice hrozí, že coby nelétající důstojník bude působit nepatřičně, ale Franks jej hraje s jemným sebeironickým humorem i klidem – jako otcovskou postavu, která se snaží s péčí provést své „svěřence“ touto prokletou situací. Siobhan O’Kelly je dobrosrdečná a nezlomná Doris, z níž sálá hluboká vášeň k manželi i přes jeho minimální čas na scéně, a Stephanie Jacob je naprosto kouzelná jako nabručená bytná paní Oakesová, sice věčně uštvaná, ale ve skutečnosti své hosty milující.

Ačkoliv ústřední milostný trojúhelník ve Flare Path občas spíše rozptyluje, než aby strhl, celkově jde o velmi vydařenou inscenaci s řadou skvělých výkonů a obdivuhodně napínavou atmosférou. Pokud se toto turné zastaví ve vašem okolí, rozhodně doporučuji jej navštívit. REZERVOVAT VSTUPENKY NA NÁRODNÍ TURNÉ FLARE PATH

https://youtu.be/CtVdWmqU70k