RECENZE: Future Conditional, divadlo Old Vic ✭✭✭✭

Future Conditional

4. září 2015

Old Vic

4 hvězdičky

Recenze: James Garden

KOUPIT VSTUPENKY

V Anglii začal školní rok a s ním i první inscenace debutové sezóny Matthewa Warchuse v roli uměleckého šéfa divadla Old Vic – hra Future Conditional od Tamsin Oglesbyové.

S obsazením čítajícím více než 20 herců působí hra zpočátku jako senzační smršť – člověk si není úplně jistý, koho má vlastně sledovat jako protagonistu. Na první pohled se zdá zvláštní, že v kuse o vzdělávání mládeže v Anglii chybí studenti, s výjimkou jedné dívky v podání skvělé Nikki Patel. Jak se však trojitý narativ rozplétá, absence ústřední postavy se stává nepodstatnou a nakonec je i samotným záměrem. Je to emotivní příběh o přijímacím řízení na školy napříč celým třídním spektrem. Oglesbyová tento svět zjevně zažila na vlastní kůži a dotýká se široké škály nervydrásajících rodičovských témat – loterie s poštovními směrovacími čísly, institucionálního kmenového chování, anglické posedlosti Oxbridgem i dilematu mezi státním a soukromým školstvím, kterému čelí mnozí rodiče v této zemi.

Rob Brydon v roli učitele neviditelných dětí (kterými je ve skutečnosti publikum v tomto arénovém uspořádání, což funguje velmi dobře) je přesvědčivý, ale v podstatě hraje přesně to, co byste od Roba Brydona čekali. Nejde o žádné transformativní herectví, ale v tomto kuse je to rozhodně působivé.

Dějová linka matek z předškolí připomíná recenzentovi jeho vlastní léta na americké soukromé škole a pohrdání, které jeho matka cítila k hysterii tamních matek v čele třídních fondů, řešících charitativní prodeje pečiva a přijímací zkoušky. Scény evokují to nejlepší ze Zoufalých manželek, i když s o něco realističtějším a propracovanějším vykreslením postav než u zmíněné americké dramedie.

Třetí rovinou inscenace je vládní expertní skupina (think tank), kde se kus stává až příliš didaktickým a těžkopádným. Tři typičtí absolventi Oxbridge – z nichž jedna se tam očividně dostala jen díky vlivu svého otce z těžařského průmyslu – si myslí, že na systému není nic špatného, zatímco ti bez oxbridgeského titulu cítí, že je systém od základů rozbitý. Když si postavy tento rozpor uvědomí, začnou se hádat, doslova jako malé děti. Sledovat to je povzbudivé, protože je to skvěle zahráno, ale v jádru je to až příliš průhledné a prvoplánové.

Bohužel nevyužitým momentem inscenace je nedostatek ironie ve chvíli, kdy postava hraná Nikki Patel úspěšně nastoupí na Oxford. Je samozřejmé, že fiktivní Malala Júsufzaj, shodná se svou předlohou ve všem kromě jména a Nobelovy ceny za mír, se na Oxford dostane – je dokonalou kandidátkou pro alibismus (tokenismus), který prostupuje horní patra vzdělávání po celém světě. Skutečnost, že je cesta této chudé dívky na vrchol vnímána jako úspěch systému, postrádá skutečný náboj vítězství, přestože se scéna tváří, jako by šlo o přelomový moment.

V této hře je radost, kterou lze jen stěží popsat – má v sobě nespoutanou energii muzikálu Probuzení jara (Spring Awakening), ovšem bez zpívaných partů, i když dva kytaristé ve školních uniformách v balkónovém orchestřišti vás nenechají na pochybách, že by se mohl každou chvíli objevit Melchior s bezdrátovým mikrofonem. Zatímco však Probuzení jara mrazí, Future Conditional se utíká schovat k hřejivému klišé rodinného krbu.

Představení rozhodně stojí za vidění, ale až příliš snadno gratuluje anglickému systému k domnělé spravedlnosti vůči znevýhodněným – realita je totiž jiná. Pro většinu cizinců a chudých lidí v této zemi zůstává prostředí stále dosti xenofobní a třídně rozdělené. Možná by se britské elitní školství mohlo poučit u amerického systému soukromých škol (jako Phillips Exeter či Andover) a univerzit (Harvard a Yale), které při přijímání nehledí na finanční zázemí studentů, ale to je diskuse na jindy. Tato hra, stejně jako Angličané sami, se však nedívá dostatečně daleko za své hranice, aby její odpovědi byly skutečně uspokojivé.

FUTURE CONDITIONAL SE HRAJE V DIVADLE OLD VIC AŽ DO 3. ŘÍJNA 2015