RECENZE: Girlfriends, Union Theatre ✭✭✭✭

Girlfriends

Union Theatre

9. listopadu 2014

4 hvězdičky

Howard Goodall má na obzoru nový kus – příští rok nás čeká napjatě očekávaný muzikál Blafuj jako Beckham. Právě tato vyhlídka učinila retrospektivu Goodallova díla v Union Theatre (tři inscenace v řadě: The Dreaming, Love Story a Girlfriends) nanejvýš aktuální a výsledek rozhodně stál za podstoupené riziko. Jednou ze skvělých věcí na Union Theatre (a v tomto ohledu i na Landor Theatre) je, že diváci dostávají šanci zhlédnout muzikály, které mají jen zřídkakdy šanci na oživení ve West Endu. Zároveň zde mají diváci možnost vidět rodící se mladé hvězdy, mnohdy v jejich debutových rolích, a zažít ono vzrušení u zrodu něčeho výjimečného.

Goodall je tak trochu nedoceněným hrdinou britského muzikálu. Jeho tvorba je ambiciózní, zajímavá a často velmi silná. Nikdy se mu sice nedostalo takové pozornosti, jakou National Theatre věnuje například Alanu Bennettovi nebo Davidu Hareovi, ale jeho dílo je stejně významné a pokrývá široké spektrum stylů. Tím nechci říct, že by Goodall neměl úspěch – má ho – ale nakolik úspěšnější by jeho práce mohly být, kdyby se péče a prostředky, jimiž se nešetřilo u The Light Princess, využily k vybroušení jeho děl?

Jak názorně ukazuje inscenace Girlfriends, která se právě hraje v Union Theatre (v režii Bronagh Lagan, pod hudebním vedením Freddieho Tapnera a v choreografii Iony Holland), Goodall vládne melodií a kompozicí tak mistrně, že je to v dnešním hudebním divadle vzácné. Partitura má svou vizi a jednotu, která je naprosto pohlcující a úchvatná; navíc je plná ženských hlasů, což je samo o sobě milé osvěžení.

V programu Goodall poznamenává:

Mým hudebním experimentem bylo zjistit, zda dokážu na jevišti z tohoto světa vytvořit kontrapunktickou polyfonii, tedy vokální tapisérii složenou z propletených, mnohovrstevnatých hlasových linií vrstvených přes sebe, jak by se dalo očekávat u sborové hudby 16. století.

Goodallův experiment bezesporu uspěl. Partitura je bohatá na melodie i kontrapunktické textury a v šikovných rukou Freddieho Tapnera je interpretována s jistotou a zpívána s vášní, čistotou a hudebním nábojem. Tapner touto produkcí debutuje a jeho nástup věští hudebnímu divadlu v tomto městě skvělou budoucnost. Rozumným využitím dvou klavírů, doplněných o dechy a kontrabas či violoncello, Tapner zajistil, že doprovod je v malém prostoru Unionu tak kvalitní, jak jen může být.

Velkou péči věnoval i zpěvákům. Rovnováha je v pořádku a v sólových i ansámblových výstupech je znát velký důraz na detail, střídání nálad a celkový styl, který zaručuje, že se bohatost partitury neztratí v moderním hávu a že každé notě je věnována náležitá pozornost. Výsledek je hudebně strhující.

Goodall je rovněž autorem textů, které jsou vynikající. Není zcela jasné, kdo stojí za propojujícími dialogy – v rané verzi díla dodal scénář Richard Curtis, ale zde uváděn není. Přestože byl materiál pro tuto inscenaci přepracován, na narativní stránce by se dalo ještě zapracovat. Některé scény by mohly bez potíží zmizet, jiné by se daly zdramatizovat.

Režie Bronagh Lagan je poměrně statická, což představuje vážný zádrhel, i když zčásti jde o omezení daná prostorem. Točna by okamžitě vyřešila řadu výzev, které kus přináší. To však neznamená, že by Lagan nedosáhla momentů velké divadelnosti – použití padáku jako prosvícené stěny, za kterou se v podobě stínů proplétají milenci, je inspirované a divadelně velmi chytré. A dobová atmosféra je pevně zakotvena v kostýmech, pohybu postav, účesech i v celkovém pocitu nejistoty a tragédie, která neustále visí ve vzduchu.

Scénografie Nika Corralla je jednoduchá, ale účinná. Zvláště se mi líbil nástěnný obraz na zadní stěně, který se v jednu chvíli proměnil v pohled pilota na krajinu pod sebou, a scéna, kdy ženy používají světlice k navádění pilota oslepeného mlhou, je skutečně působivá.

Nikdo z obsazení nezaostává za nároky kusu, ale některé výkony přesto vyčnívají. Dílo sleduje různorodé osudy lidí, především žen, které dala dohromady služba na letecké základně během druhé světové války. Všechny pocházejí z jiného prostředí, mají různé povahy, ale v tomto neobvyklém tavicím kotli se z nich stávají přítelkyně.

Catherine Mort je v roli Jane naprosto úžasná. Zpívá s jistotou a hlasem prodchnutým emocemi a citem; její projev má zářivou barvu, která je čirou radostí pro uši. Přitom má nejtěžší roli: dívku, která miluje šarmantního důstojníka Guye, jenž však miluje její nejlepší kamarádku Amy.

Když Amy odmítne s Guyem spát a rozejde se s ním, Guy se obrátí na Jane. Ta s ním sdílí lože, protože ho miluje; on tak činí, protože nechce zemřít v bitvě, aniž by poznal sexuální intimitu. Jane ví, že Guy ve skutečnosti miluje Amy, ale nedokáže mu odolat. Málem kvůli tomu přijde o kamarádku.

Je to známý a naprosto pravdivý příběh, skvěle vyprávěný na tísnivém pozadí lidí nucených žít v kasárnách kvůli válce. Catherine Mort vystihuje všechny pocity a prožitky Jane v dokonale vyváženém výkonu.

Vysoký, pohledný a obdařený jistým, čistým tenorem, Tom Sterling zvládá roli Guye s lehkostí, i když by možná mohl o něco více zdůraznit sebestřednost své postavy. Guy je v jádru nesympatický a Sterling by se toho neměl bát. Corrine Priest v roli Amy je milá jako ta „hodná holka“, která si střeží panenství, i když by se potřebovala více uvolnit a nechat postavu dýchat.

Catriana Sandison byla půvabná jako Jas a její píseň o smrti bratra patřila k dramatickým vrcholům večera, předvedená krásně a s citem. Sarah Harlington je vynikající v roli požitkářské Sally a kvalitní výkony podávají také Jessica Hern (Karen) a Perry Lambert (Lou).

Michael Rees jako Guyův kamarád a vyhlášený sukničkář Gareth – archetypální postava záletného letce – musí ještě zapracovat na celistvosti své postavy. Místy odvádí skvělou práci, jindy se však zdá, že si není jistý, kým Gareth vlastně je. Jeho hlas je pevný a silný a humorné pasáže mu nedělají potíže.

Celý soubor zpívá velmi dobře, artikulace je vynikající, stejně jako intonace. Není to snadná partitura a klade na účinkující velké vokální nároky – soubor je však plní vyrovnaně a sebevědomě. Velká ansámblová čísla jsou pro posluchače ryzím potěšením.

Z letošní trojice Goodallových děl v Unionu je toto nejsilnější kousek. Spojení hudebního vedení Freddieho Tapnera, vynikajícího obsazení v čele s Catherine Mort a energické, melodické a polyfonní partitury vytváří skutečný divadelní zážitek. Jde o jednu z nejlepších muzikálových inscenací v Union Theatre za posledních pět let – její úroveň a hodnota jen podtrhují důležitost další existence této scény.