RECENZE: Happy Days (Šťastné dny), Young Vic Theatre ✭✭✭✭

Šťastné dny (Happy Days)

Divadlo Young Vic

31. ledna 2014

4 hvězdičky

Ačkoli jsem strávil velkou část posledních čtyř let přemýšlením, koho mi to Matt Smith při svém pobíhání v TARDIS připomíná (zejména když nasadil svůj vážný výraz), odpověď mi stále unikala. Až v závěrečném dějství hry Samuela Becketta Šťastné dny (kterou nyní uvádí Young Vic v režii Natalie Abrahami) se před námi objevila zaprášená, zoufalá a místy až démonická Juliet Stevenson jako Winnie, pohřbená po krk v kamení a suti. V tu ránu to bylo jasné. Její tvář se Smithově podobala víc, než je milé – bylo to znepokojivé a uhrančivé zároveň. Šťastné dny nejsou veselou hrou. Je to Beckett v té nejkonfrontačnější a nejpřístupnější podobě, neúprosně surrealistický a zneklidňující. Tento v podstatě monolog je zkouškou vytrvalosti jak pro herečku, tak pro diváky.

Inscenace režisérky Abrahami je pozoruhodná v mnoha ohledech.

Světelný design Paule Constable je úchvatný; pocit tíživého, neutuchajícího žáru a světla je vykreslen naprosto brilantně. O neméně působivý zvuk se postaral Tom Gibbons. Ohlušující skřípění připomínající agónii nutí Winnie držet oči otevřené a vytrhává diváky z role pouhých pozorovatelů – katapultuje je přímo doprostřed jejího utrpení.

A pak je tu scéna. Vicki Mortimer vytvořila prostor, který v sobě snoubí rakev, kamenolom, egyptskou hrobku, rituální pohřebiště i podivnou prázdninovou destinaci,

jakýsi speciální kout pekla vyhrazený mučení, připomínající obří chodidlo. Uprostřed toho všeho stojí Winnie – v prvním dějství pohřbená po pás v suti a štěrku, v druhém pak až po krk, zatímco za ní jako písek v přesýpacích hodinách v nepravidelných intervalech dopadá kamení, tu jako pramének, jindy jako lavice. Ve vzduchu visí těžká předtucha zkázy a každý detail scény tento pocit jen umocňuje.

Souhra tvůrčích talentů zde vytváří ohromující rámec pro Winniinu expozici. Pochybuji, že by bylo možné si pro Beckettovo dílo představit drsnější a pustší prostředí.

Juliet Stevenson je na vrcholu sil a využívá každého rejstříku, aby byla její Winnie nezapomenutelná. Velmi obratně pracuje s pohledem, z každého jejího pohybu čiší rituálnost a rezignace. S lehkostí vystihuje muka své každodenní nudné existence a s neuvěřitelnou obratností si vyčaruje drobnosti, které jí pomáhají krátit čas. Scéna, v níž odhaluje hrací skříňku, je naprosto dojemná a stojí v ostrém kontrastu k strohému, náhlému objevení pistole.

Využívá veškeré polohy svého hlasu, dbá na tempo, intonaci i přesné odmlky, aby věrně předala Beckettova slova. Buduje vizi obyčejného života uvězněného v nepokořitelné a nepochopitelné bídě, který je však stále životem – plným vzpomínek na radost, štěstí a chvíle, kvůli kterým to všechno má smysl.

Stevenson je obzvláště strhující v převážně zoufalém druhém dějství. Její výkřiky hrůzy a únavy jsou skutečně silným zážitkem. Podává mocný a strašidelný výkon. Přesto lze pochybovat, zda jde o to nejlepší, co mohla nabídnout – v prvním dějství působí až příliš zdrženlivě. Kdyby do první poloviny vložila stejnou technickou preciznost a energii jako do té druhé, šlo by bez nadsázky o roli její kariéry.

V nevděčné, ale náročné roli bručouna Willieho, muže, který je neustále nablízku, tápe ve tmě a hledá směr a útěchu, je David Beames tak dobrý, jak jen to v této roli jde. Právě skrze něj vyniká ona křehká a dojemná stránka Winniiny postavy.

Jde o nejlepší produkci Šťastných dnů, jakou pravděpodobně můžete v současnosti vidět, a Juliet Stevenson v ní září. Možná ne tak oslnivě, jak by mohla, nebo jak naznačuje dokonalé nasvícení Paule Constable.

Přesto jde o velký úspěch divadla Young Vic i Natalie Abrahami.