RECENZE: Happy Endings, Arcola Theatre ✭

Gillian Kirkpatrick, Karen Archer, Andrea Miller a Thea Beyleveld (Piers Foley Photography) Happy Endings

Arcola Theatre

10. února 2015

1 hvězdička

Nacházíme se na onkologickém oddělení. Čtyři pacientky zde podstupují chemoterapii. Jedna z nich, narozena v Osvětimi, je odhodlána nenechat rakovinu vyhrát. Další, hluboce věřící manželka a matka studující na rabínskou soudkyni, se modlí za spásu. Třetí vnímá rakovinu jako dar – onen druh prozření, kdy člověk začne „čichat k růžím“ a žít život naplno, který opětovně sblíží rodiče s dětmi a přináší péči a lásku. Poslední z nich je herečka.

Ta se po přestávce rozhodne, že v chemoterapii pokračovat nebude. Chce si zachovat vlastní důstojnost, tančit za čtrnáct dní na dceřině svatbě a mít takovou kvalitu života, o kterou by ji vyčerpávající léčba připravila. Její lékař se s ní hádá a snaží se jí to vymluvit. Docela vztekle se jí ptá, zda si snad představuje, že na ni v nebi čeká 57 paniců. V nejvtipnějším momentu hry mu odpoví: „57 paniců je moje představa pekla.“

Tak vypadá inscenace Happy Endings, uváděná jako nový muzikál, kterou momentálně hostí Studio One v Arcola Theatre. Autorkou je oceňovaná izraelská dramatička Anat Gov a hra je popisována jako „muzikálově-komediální fantazie o tématu, o kterém se nemluví“. Program sice nezmiňuje, kdo je zodpovědný za překlad dialogů a písňových textů, ale zdá se nepopiratelné, že se v něm leccos „ztratilo v překladu“. Jako příklad uveďme skutečný text písně:

„Možná budeš mrzout velký,

když nahmatáš si malý bulky.“

No těpic.

Není to muzikál, je to hra s několika slabými, parodickými čísly. A není to ani příliš fantazie, přestože se zde objevují dvě zvláštní snové sekvence: jedna s očividně domýšlivým a arogantním lékařem; druhá představuje Rakovinu – v doprovodu podivného astrologického odkazu na krabí klepeta – jako latinskoamerického tanečníka. Obě scény jsou ubíjející – a to nikoliv kvůli interpretům nebo choreografii (Jordi Guitart).

V doprovodném programu je citována autorka Gov: „Přeji si především o tomto tématu mluvit – vyslovit slovo 'rakovina' beze strachu... Doufám, že lidé budou z této hry odcházet s menším strachem z nemoci a ze smrti obecně. Hra klade otázky o tom, co je smyslem života a zda jste ochotni žít za jakoukoli cenu.“

Tato inscenace však vyvolává otázky o tom, co je smyslem divadla a zda jste ochotni za jakoukoli cenu sedět u tak žalostného představení. A rovnou na ně odpovídá.

V daném překladu je materiál silně nedostačující. Velká část prvního dějství je bezúčelná a nezáživná. Pokud by se hra citlivě proškrtala a upravila do sedmdesátiminutového celku, mohl by tento dvouhodinový „pochod mrtvých“ po onkologii fungovat v souladu se záměry autorky. Druhé dějství už obsahuje zajímavé momenty, kdy se herečka snaží přesvědčit své spolupacientky i personál, že se nezbláznila a že chemoterapie prostě není cestou, kterou si pro odchod na věčnost zvolila. Debatuje se o těžkých tématech, včetně toho, jak strach z pojišťoven a žalob ovlivňuje poskytování lékařské péče.

Lze si představit, že tančící postava Rakoviny by mohla mít s každou ze čtyř pacientek (a možná i s personálem) působivé tango, což by byl chytrý způsob, jak ukázat, jak nemoc ovlivňuje lidské životy. Fantaskní prvky by mohly příběh posouvat mnohem obratněji. Pravděpodobně ale bez těch krabích klepet.

V současné podobě se však dílo jen tak vleče a známky života či zájmu vykazuje jen zřídka.

Hlavní díl zodpovědnosti zde nese režisér Guy Retallack. V programu se Retallack rozplývá nad „bystrostí a vtipem“ textu, ale jeho inscenace postrádá obojí a rozhodně nijak neozařuje ani nerozeznívá to, co v textu údajně vidí. Tato ponurá fantazie nenabízí potěšení ani hlubší vhled.

Nápad autorky – konfrontační muzikálová fantazie zabývající se realitou rakoviny, její léčbou a lidskými reakcemi – je přitom geniální. Ve druhém dějství Happy Endings se objevují záblesky pravdy, bolesti a vhledu, které do něj Gov, jež sama rakovině v roce 2012 podlehla, vložila.

Pokud má mít Happy Endings šťastný konec, potřebuje tento překlad dobrého dramaturga. Měl by to financovat přímo britský zdravotní systém NHS, protože kdyby Govové myšlenka dostala skutečně silnou podobu, byla by to strhující a naprosto zásadní podívaná.

Happy Endings se hraje do 7. března 2015. Navštivte webové stránky Arcola Theatre.