RECENZE: John, National Theatre (Dorfman) ✭✭✭✭✭

Tom Mothersdale a Anneika Rose ve hře John. Foto: Stephen Cumminskey John

Dorfman Theatre, National Theatre

25. ledna 2018

5 hvězdiček

Rezervujte zde

Americká dramatička Annie Baker je unikátní talent, držitelka Pulitzerovy ceny, jejíž hra The Flick (Kino) byla v roce 2016 u nás velkým hitem. Toto byla má první zkušenost s jejím neobyčejným stylem – pomalým rozkrýváním událostí, které se zdají být drobné, ale vykreslují rozlehlou krajinu historie a citových strastí. Děj se odehrává v penzionu v Gettysburgu v Pensylvánii, na místě nejkrvavější bitvy americké občanské války, týden po Dni díkůvzdání. Do tohoto prostředí americké gotiky přijíždí Elias a Jenny, mladý pár v krizi, které vítá jejich hostitelka Mertis slovy: „Vítejte ve svém druhém domově!“ Exclamuje. Spolu s nimi se díváme na dům přeplněný panenkami, ozdobami a vánočním stromkem, jehož světýlka pravidelně vypadávají a znovu se rozsvěcují. Oči jsou tu všude.

Anneika Rose a Tom Mothersdale ve hře John. Foto: Stephen Cumminskey

Hra je skvěle obsazena, naturalismus je v základu hyperrealistický a chirurgicky přesná režie Jamese Macdonalda trvá přes tři hodiny, přičemž každá replika z pera Bakerové dopadá na své místo s naprostou přesností. Mertis v podání Marylouise Burke je laskavou hostitelkou, která vše ovládá – rozevírá plyšovou rudou oponu, která nás dělí od děje, posouvá čas, s ní se hýbe den; skvěle přitom balancuje Mertisinu domáckou vřelost s tajemnem. Existuje vůbec její manžel George? Proč mluví o tom, že pokoje v patře existují jen občas? Tom Mothersdale jako Elias a Anneika Rose jako jeho přítelkyně Jenny jsou perfektní – jeho neduhy a neschopnost dovyprávět příběh jsou známkami citově impotentního mladého muže, ona je možná lhářka, která mu je nevěrná, oba jsou však v pasti a neschopni pohnout se dál.

Tom Mothersdale a Anneika Rose ve hře John. Foto: Stephen Cumminskey

„Chtěli byste se seznámit s mou přítelkyní Genevieve?“ ptá se Mertis na konci prvního jednání. A my chceme, protože ji skvěle hraje June Watson. Slepá, rázná, otevřeně hovořící o svém propadu do šílenství – ona i Mertis jsou symboly těch, které přežily a vyrovnaly se se svou minulostí, zatímco mladý pár se snaží zvládnout svou technologiemi ovládanou současnost a jejich vztah se rozpadá. Watson sází své repliky bezchybně a právě ve chvíli, kdy se zdá, že vytvořený svět existuje v jakési sněhové kouli, je naturalismus rozbit. Bakerová nechá Genevieve zbořit čtvrtou stěnu a ve druhé přestávce před oponou pronést monolog o sedmi fázích svého šílenství. Taková ta hra je – naprosto nepředvídatelná.

Marylouise Burke, Tom Mothersdale a Anneika Rose ve hře John. Foto: Stephen Cumminskey Ale co to všechno znamená? Skvostná scéna Chloe Lamfordové dovoluje historii, aby udusila současnost. Čiré potěšení mi působil fakt, že když postavy odejdou do patra, skutečně je slyšíme, jak se nahoře pohybují a mluví v patře! Je to svět, kde neživé předměty získávají lidské city a emoce, kde se o panenky pečuje víc než o lidi, a kde se Jenny v jednu chvíli odmítá pohnout a Elias s ní manipuluje jako s loutkou. Mertis prozradí, že dům sloužil během občanské války jako nemocnice a venku za okny se kupily odříznuté končetiny do výšky tří metrů. Podobně jako Miller nebo Shepard, i Bakerová využívá detaily všedního života k odhalení kol velkých dějin. Svobodné státy Severu bojující s otrokářským Jihem na tomto historickém místě doléhají na rasově smíšený pár Eliase a Jenny, a divák má pocit, jako by se před ním list po listu otáčel velký americký román.

Fenomén „pomalé televize“ či rádia je teď v kurzu a možná je toto „pomalé divadlo“. Pokud jste divákem honiček a explozí, tohle asi nebude hra pro vás. Já ji ale miloval, i když mi potrvá dny, než všechno vstřebám, a ani pak si možná nebudu jistý, co přesně se vlastně stalo. Unikátní a mimořádné – viděl jsem snad už teď divadelní hru roku?

REZERVUJTE VSTUPENKY NA HRU JOHN