RECENZE: Kingmaker, Above The Arts, ✭✭✭✭

Laurence Dobiesz, Alan Cox a Joanna Bending. Foto: Jeremy Abrahams Kingmaker

Nad divadlem Arts Theatre

4 hvězdy

Kingmaker je hra pro tři herce, která měla premiéru na loňském festivalu v Edinburghu, kde sklidila značný ohlas. Nyní se dočkala obnoveného uvedení v komorním prostředí nad divadlem Arts Theatre, v čase konání britských parlamentních voleb. Okázalý pracovní stůl a židle, perský koberec a křeslo stačí k tomu, aby navodily atmosféru politické kanceláře ve Westminsterském paláci; zbytek je na hercích. Ocitáme se hluboko v intrikánském světě připomínajícím House of Cards, kde neexistuje přátelství, jen dočasná spojenectví; kde se otevírají propasti mezi nablýskanými prohlášeními a vnitřními (často zlomyslnými) úmysly; kde politika stojí na úspěchu na úkor kolegů a jen zřídka na ideálech; kde je to nejlepší z lidské povahy odmítáno jako naivita a na denním pořádku je skeptický cynismus. Je to morální svět Miltonova fascinujícího Satana a nevýrazného Boha… Hra se však snaží posunout od představ Francise Urquharta z 90. let a nabízí pohled do zákulisí politiky, přesněji řečeno toryovské politiky moderní éry. Ústřední postavou je Max Newman (Alan Cox), který v mnohém odkazuje na osobnost Borise Johnsona. Max, rovněž bývalý starosta Londýna, je rétoricky zdatný požitkář s obrovským šarmem a charismatem, který vystupuje jako ležérní popleta, aby lépe maskoval své nemilosrdně cílevědomé politické instinkty. Jeho politický vliv staví na tom, že se otevřeně hlásí ke svým nedokonalostem a slabostem, díky čemuž je pro voliče sympatičtější než jeho soupeři. Zároveň mu to poskytuje jakousi imunitu vůči machinacím stranických důvěrníků a dalších šedých eminencí, kteří kšeftují s temnou měnou skrytých skandálů. V narážce na možný povolební scénář si Newman připravuje půdu pro kandidaturu na lídra strany právě ve chvíli, kdy se premiér chystá odstoupit. K jeho překvapení je pozván na schůzku s Eleanor Hopkirkovou (Joanna Bending), nižší stranickou funkcionářkou, spolu se svým jediným protikandidátem, nezkušeným poslancem Danem Reganem (Laurence Dobiesz). Oba muži si myslí, že se s Hopkirkovou setkají soukromě, ale v napínavé sérii odhalení postupně zjišťujeme, že ona má své vlastní plány a výsledek volby lídra hodlá vzít pevně do svých rukou.

Nebylo by správné prozrazovat z děje více, ale postačí říci, že během sedmdesáti pěti minut představení jsou prozkoumány všechny možné kombinace spojenectví a nepřátelství, proložené monology postav, v nichž ironicky komentují vlastní motivace i možná rozuzlení. Mocenská rovnováha mezi postavami se neustále přelévá s mnoha nečekanými zvraty. Jde o osvědčený vzorec, a aby fungoval, je třeba břitký scénář a precizní psychologický vývoj postav. A to se zde v zásadě daří. Dialogy obsahují řadu vtipných a trefných replik, z nichž většina připadá Maxu Newmanovi (např. „Nikdy nedávejte moc lidem bez smyslu pro humor.“ nebo „U skandálu jde o příběh, ne o důkazy.“). To však nikdy nenarušuje přirozený tok konverzace a všechny tři postavy jsou jasně vymezené – od Newmanova patetického řečnění přes Reganův nezkušený politický žargon až po přesné machinace Hopkirkové, za nimiž skrývá citovou křehkost. Alan Cox skvěle vystihuje Newmanovu chameleonskou schopnost přecházet od vychloubání k hrané zmatenosti, lichotkám i čistému hněvu. Laurence Dobiesz ukazuje, jak se počáteční nejistota jeho postavy mění v dravé politické instinkty a ambice stejně bezbřehé, jako jsou ty Newmanovy. Joanna Bending má v mnoha ohledech nejtěžší úlohu. Daří se jí ukázat úsilí a oběti ženy, která musí být ještě tvrdší než její mužští kolegové, aby uspěla v politickém systému vytvořeném muži pro muže. V závěrečných scénách navíc odkrývá dojemnou zranitelnost, která dodává emocionální základ této jinak dosti bezohledné a chladné komedii.

Hra jako by nám zanechala dvě ponaučení. Tím bezprostřednějším je, že v politice vítězí ti, jejichž prioritami zůstávají pravidla hry, a nikoliv ti, kteří sledují osobní a nevyzpytatelné lidské cíle mimo tento systém. Nejde o starý argument, že v politice jde o úspěch spíše než o program, ale spíše o postřeh, že politici při sobě budou nakonec držet, protože si rozumí a mluví stejným jazykem. Outsider vedený jinými pohnutkami nebude nikdy přijat. Druhým a známým ponaučením je, že dostáváme takové politiky, jaké si zasloužíme: na vrchol dnes stoupají ti, kteří představují jakousi „protilátku“ k politice spíše než její tradiční podoby. Zatímco se naše politická elita čím dál více vzdaluje voličům svým bohatstvím a původem, body sbírají ti, kteří dokážou imitovat lidový šarm, jenž nahrazuje skutečné napojení na lidi. Bez ohledu na své přesvědčení, Boris i Blair uspěli díky svému herectví a schopnosti ukazovat různým publikům různé tváře, přičemž vážná témata jen lehce glosují a před státnickou vážností upřednostňují zábavné kousky nebo konejšivé fráze. Autoři správně postřehli, že ve světě, kde je politika víceméně hraním rolí, roste potřeba divadla jakožto zrcadla, které tyto role reflektuje. Kingmaker se hraje v Above The Arts do 23. května 2015