RECENZE: Licensed To Ill, Southwark Playhouse ✭✭✭

Simon Maeder, Adam El Hagar, Tope Mikun, Daniel Foxsmith v inscenaci Licensed To Ill

Southwark Playhouse

2. prosince 2016

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Tato show by se klidně mohla stát novými „Jersey Boys“. Má v sobě vše, co potřebuje hit o populární hudbě: partu sympatických, energií nabitých kluků; nahlédnutí do špinavého zákulisí šoubyznysu plného pletich a šejdířů; a nevinnost i upřímnost hudební tvorby postavenou proti anonymní plochosti masového obdivu. Zatím má toto vystoupení asi 80 minut a uvádí ho bývalý prodejce vstupenek Corner Shop, který se nyní sám pouští do produkce akcí. A vedli si skvěle v parádní produkci autorů a interpretů Adama El Hagara (MCA) a Simona Maedera (Mike D) a souboru (Daniel Foxsmith jako Ad-Rock a vynikající Tope Mikun jako DJ a v mnoha dalších rolích, vše pod dohledem „konzultujícího režiséra“ Tida). Pokud už teď tápete v tom, kdo je autorem čeho, vítejte v nereálném světě popu.

Adam El Hagar, Daniel Foxsmith, Simon Maeder v kusu Licensed To Ill

Jako přehlídka vysokooktanového, sotva post-adolescentního zběsilého pobíhání „kluků“ je to nesmírně zábavná podívaná. Hrají na hudební nástroje (celkem ujdou, i když jejich repertoár a stylový rozsah působí trochu omezeně); „zpívají“ – je-li to to správné slovo – rapové songy do mixů DJe, který stojí na vyvýšeném stanovišti zakomponovaném do sprejem pomalované scény (díky Rosie Murray), kterou navrhla Jemima Robinson. Je to hřiště plné testosteronu. Občas kluci napodobují rodičovské postavy – podobně jako v dřívější „Punk Play“, která se zde uváděla před pár měsíci – ale většinou prostě hrají kluky z kapely.

Dramaticky je show sérií silných důrazů. Každá scéna, každý pohyb je vykreslen s vervou, definitivně a asertivně, s intenzivní deklarativností a sebevědomím. Co však chybí, je jakýsi protipól k těmto rázným tahům: netušíme, v čem by mohla spočívat zranitelnost postav – působí to jako manifest síly bílých náctiletých kluků. A zní to trochu dutě. Toho sebevědomí je na odiv vystaveno až příliš. Příběh si říká o více světla a stínu, o hlubší prozkoumání křehkosti, aby postavy nepůsobily jen jako monotónní zaklínadla jejich rapových rýmů, ale jako skuteční lidé, o které bychom se mohli zajímat v širším kontextu.

Tope Mikun v Licensed To Ill

Jinak nám hra vypráví, že jednu minutu nejste nic, pak jste hvězdy a vzápětí jste odepsaní jako „nemódní“ a přenecháváte své místo úspěšnějším kolegům. Není to tedy ani tak příběh typu „A pak jsem napsal...“, jako spíše „A pak mě ohodnotili jako...“. Nadšené čtenáře odborných hudebních časopisů a obsesivní sběratele kapelních zajímavostí to zaujme, ale koho jiného to má proboha zajímat?

Adam Al Hagar, Daniel Foxsmith a Simon Maeder v Licensed To Ill,

Ne. Tohle je hra, která má potenciál a může to dotáhnout opravdu, opravdu daleko, ale momentálně je to jako kluk, který už je sice cítit potem, ale na holení je ještě moc mladý. Potřebuje další vývoj, aby byla skutečně atraktivní. Zatím se neustále prohlíží v zrcadle a češe si vlasy na různé způsoby, přitom má v sobě mnohem víc. Zajímavé je, že v programu je osvětlující článek o USA v éře Trumpa od Adama Horovitze (hodný židovský kluk, alias Ad-rock), který naznačuje, že tvůrci této „události“ mají říct mnohem víc, než co zatím do kusu zahrnuli.

Hraje se do 24. prosince 2016

Foto: Helen Maybanks

REZERVOVAT VSTUPENKY NA LICENSED TO ILL V SOUTHWARK PLAYHOUSE