RECENZE: Marná lásky snaha a Mnoho povyku pro nic, Haymarket Theatre Royal ✭✭✭✭✭

Obsazení inscenace Mnoho povyku pro nic. Foto: Manuel Harlan Marná lásky snaha a Mnoho povyku pro nic

Theatre Royal Haymarket

Pět hvězdiček (pro obě představení)

15. prosince 2016

Vstupenky na Mnoho povyku pro nic Vstupenky na Marnou lásky snahu

Autoři i badatelé již dlouho spekulují o Shakespearově „ztracené“ hře Vyhraná lásky snaha (Love's Labour's Won), o níž se zmiňuje několik dobových dokumentů. Vědci se většinou domnívají, že šlo o alternativní název pro jeho černou komedii Mnoho povyku pro nic, který hra získala díky popularitě dřívější Marné lásky snahy. Royal Shakespeare Company se této myšlenky chopila a vytvořila dokonalou dvojici inscenací, které v různé míře kombinují nespoutanou komiku s temnějšími tóny.

Původní dějiště her, Navarru v severním Španělsku a sicilskou Messinu, tvůrci v nápadité scénografii Simona Higletta přenesli do prostředí anglického venkovského sídla inspirovaného Charlecote Parkem poblíž Stratfordu nad Avonou. Tento „double bill“ získává na intenzitě také díky kostýmům a hudbě, které děj zasazují do období kolem první světové války – Marná lásky snaha se odehrává v létě 1914, zatímco Mnoho povyku pro nic o Vánocích 1918. Skvěle to podtrhuje teskný závěr první hry i návrat hrdinů z fronty ve hře druhé.

Steven Pacey, Nick Haverson, Chris McCalphy, Peter McGovern a John Arthur v Marné lásky snaze. Foto: Manuel Harlan

I přes svůj hořkosladký konec je Marná lásky snaha radostnou produkcí. Jiskřivé dialogy čtyř dvořících se párů jsou čistým potěšením – sledujeme mládence, kteří se sice zavázali k tříletému odříkání od žen kvůli studiu, ale vzápětí hledají kličky v přísaze, aby získali srdce francouzské princezny a jejích společnic. K vrcholům patří scéna, v níž se muži převlečou za tančící Rusy v komickém a divoce choreografovaném čísle. Čtveřici nápadníků vede vynikající Sam Alexander jako král navarrský, kterému sekundují Edward Bennett (Berowne), William Belchambers (Longaville) a Tunji Kasim (Dumaine). Dámský ansámbl je jim důstojným protějškem: Leah Whitaker jako princezna, Rebecca Collingwood jako Kateřina, Paige Carter jako Marie a Lisa Dillon jako Rosalin, jejíž slovní přestřelky s Berownem jsou jasným příslibem jejich pozdějšího shledání v Mnoho povyku pro nic.

Ještě výraznější komiku přináší John Hodgkinson jako španělský cestovatel Don Armado, jehož přebujelé manýry a „přebpty“ v angličtině (kde místo umělců – artists – mluví o hýždích a místo mužů míru o lidech moči) jsou zdrojem klasického humoru. Steven Pacey exceluje jako pedantický školmistr Holofernes chrlící latinské fráze, skvěle hrají i Chris McCalphy v roli strážníka Trouby a Peter McGovern jako sluha Mol. Ti všichni se pak sejdou v rozkošně chaotickém představení „Sedmi hrdinů“, které skladatel Nigel Hess pojal ve stylu operety. Hessova hudba mimochodem nádherně dokresluje atmosféru obou inscenací.

Zatímco Marná lásky snaha končí odchodem mužů do války a melancholickým tónem, jedinou odpovědí je pak „Vyhraná lásky snaha“ v podobě Mnoho povyku pro nic. Obsazení i scéna zůstávají stejné, ovšem nálada je už poválečná, uvolněná, věštící příchod bouřlivých dvacátých let a jazzového věku.

William Belchambers, Tunji Kasim, Edward Bennett a Sam Alexander v Marné lásky snaze.

Edward Bennett a Lisa Dillon sklízejí salvy smíchu jako hašteřivý pár Benedicka a Beatrice. V jedné obzvláště nápadité scéně, kdy Bennett v rámci situační komiky odposlouchává za závěsem, nezapře ducha britské komediální legendy Erica Morecomba. Tunji Kasim a Rebecca Collingwood jsou spolehlivými představiteli Claudia a Hero, ale nad všemi vyčnívá Steven Pacey jako otec Leonato, který je v momentě falešného obvinění své dcery z nepočestnosti skutečně zdrcující. Role neschopného strážníka Puškvorce se v podání Nicka Haversona stává plnokrevnou postavou, která (pro mě poprvé) vyvažuje bujarou frašku s nádechy patosu. Výslech vězňů v jeho přeplněném domě sice připomíná surrealistické klauniády bratří Marxů, ale nakonec s ním soucítíte, když vidíte jeho frustraci z neschopnosti zvládnout situaci, umocněnou jeho podlomeným zdravím.

Hudba Nigela Hesse se opět hlásí o slovo, především písní na text Christophera Marlowa „Come Live With Me and Be My Love“, kterou Harry Waller jako Balthasar zahraje na klavír ve stylu balad Ivora Novella. Motiv se pak působivě vrací v scénické hudbě celého představení.

Obě inscenace, původně uvedené ve Stratfordu v roce 2014, dorazily do Londýna přes Manchester a Chichester ve skvělé formě, v invenční a precizní režii Christophera Luscombeho. Navzdory smutnějšímu konci Marné lásky snahy i peripetiím kolem svatby v Mnoho povyku pro nic jde o nesmírně vtipná a zábavná představení. Jsou skvělá sama o sobě, ale ideální je vidět je společně.

Hraje se do 18. března

VSTUPENKY NA MNOHO POVYKU PRO NIC

VSTUPENKY NA MARNOU LÁSKY SNAHU