RECENZE: My Fair Lady, London Coliseum ✭✭✭✭✭

Douglas Mayo recenzuje klasický muzikál Lerner & Loewe My Fair Lady v inscenaci newyorského Lincoln Center pod režijním vedením Bartletta Shera v londýnském Coliseum.

Harry Hadden Paton (prof. Higgins), Amara Okereke (Líza) a Malcolm Sinclair (plukovník Pickering) My Fair Lady

London Coliseum

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Muzikál My Fair Lady jsem si zamiloval už po prvním poslechu původní nahrávky z Broadwaye. Hudební adaptace hry Pygmalion George Bernarda Shawa v podání autorské dvojice Lerner a Loewe je pro mě osobně téměř dokonalým dílem. Tato nová inscenace, přenesená z newyorského Lincoln Center, mě zasáhla více než předchozí uvádění, a to především zásluhou Garetha Valentinea a talentovaných hudebníků v nádherném šestatřicetičlenném orchestru (momentálně největším ve West Endu), který zasedá v orchestřišti Colisea. Člověk občas zapomíná, jakou hloubku dodávají muzikálu jako My Fair Lady orchestrace mistrů, jako byli Robert Russell Bennet a Philip J Lang; je to však přínos nezměrný a zde zaznívá v celé své kráse.

Soubor muzikálu My Fair Lady

Slovem, které mě pro toto ztvárnění neustále napadá, je „opulentní“. Scéna Michaela Yeargena i kostýmy Catherine Zuber vypadají úchvatně a jsou dokonale nasvíceny Donaldem Holderem. Ústřední prostředí domova a pracovny Henryho Higginse se neustále proměňuje a vyvíjí, čímž vytváří rámec pro proměnu Lízy a její interakce s Higginsem a Pickeringem. Sledujte bedlivě všechno to dění, je ho tam opravdu požehnaně!

Dame Vanessa Redgrave (paní Higginsová) a Harry Hadden Paton (Henry Higgins).

Higgins v podání Harryho Haddena-Patona je možná o něco umíněnější než v dřívějších interpretacích, ale funguje to skvěle – zejména v rozkošných výstupech s jeho matkou (paní Higginsovou), kterou naprosto dokonale ztvárnila legenda britského divadla Vanessa Redgrave. Jeho špičkování a kamarádství s Pickeringem dává vzniknout řadě skvělých komických momentů, i když si přiznejme, že ti dva jsou ohledně okolního světa naprosto mimo. Hadden-Paton exceluje v dramatické poloze v písni „I've Grown Accustomed To Her Face“, což byl pro mě pravděpodobně nejpůsobivější živý přednes tohoto krásného čísla, jaký jsem kdy viděl. Malcolm Sinclair je pak Hadden-Patonovi perfektním protihráčem a zároveň zůstává ochráncem Lízy před Higginsovými extrémy a jeho bombastickou náturou.

Amara Okereke jako Líza Doolittleová a soubor.

Líza v podání Amary Okereke byla prostě kouzelná. Magický hlasový projev, dramatický cit a skvělé komické načasování z ní udělaly víc než rovnocennou soupeřku pro Higginsovu domnělou nadřazenost. Píseň „I Could Have Danced All Night“ byla naprosto špičkovým výkonem, u kterého jsem ani nedýchal. Mnozí si myslí, že oním loutkářem Líziny proměny je Higgins, ale Sherova inscenace jasně připomíná, že je to právě Líza, kdo se druhý den ráno poté, co zaslechla Higginsovo vychloubání v Covent Garden, objeví v jeho domě a žádá o lekce, aby se mohla vypracovat. Sher se snaží jít ještě o krok dál variací na samotný závěr představení, který mi však ve výsledku přišel neuspokojivý. Bude mě zajímat, co na to řeknou ostatní.

Stephen K. Amos je vynikajícím Alfrédem Doolittlem. Písně „With A Little Bit Of Luck“ a „I'm Getting Married In The Morning“ byly čistou radostí, i když mi do druhé jmenované trochu neseděl nápad s kankánovými tanečnicemi v choreografii Christophera Gattelliho.

Nové nastudování je přesně tak podmanivé a velkolepé, jak byste od My Fair Lady očekávali. Rozhodně si znovu (a ne jednou) koupím lístek, abych si tu nádheru zopakoval.

Uváděno po omezenou dobu v London Coliseum. Rezervujte hned.