RECENZE: Mythic, Charing Cross Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál Mythic, který se právě hraje v londýnském Charing Cross Theatre.

Georgie Westall (Persefony) v muzikálu Mythic. Foto: Marc Brenner MythicCharing Cross Theatre, 8. října 2018, 3 hvězdičky Rezervovat vstupenky A je to tu zas: další nový muzikál, další zajímavá a chytlavá hudba a další pochybný scénář. Co se to s těmi novými kusy děje?  Jak je možné, že jsou tak často – vlastně skoro vždycky – tak silné v kramflecích, pokud jde o hudbu, ale tak vratké v otázce dramatické celistvosti díla?  Pořád se to snažím rozklíčovat. V této britské premiéře nového díla, jehož tvůrci k nám dorazili přímo z Broadwaye, dostáváme sympatickou snůšku melodií s více háčky než na břehu plném rybářů. Celé to ukutil broadwayský aranžér, orchestrátor a také skladatel Oran Eldor.  Eldor navíc působí jako rezidenční skladatel v naší Královské opeře, takže určité britské pouto tu existuje.  Jeho tvorba je v každém případě energická: nehrozí, že by se show utopila v přílišném množství balad.  Pravdou ale je, že chvilka na vydechnutí by nám všem občas prospěla – vneslo by to trochu stínu do oslnivého světla jeho až příliš naléhavých rytmů. Michael Mather (Hádes) a obsazení muzikálu Mythic. Foto: Marc Brenner Co se týče melodické invence, nevybavím si po skončení jedinou konkrétní píseň, i když si pamatuji, že se všechny příjemně poslouchaly.  Texty Marcuse Stevense (rovněž z USA) jsou sice funkční a křišťálově srozumitelné, ale o to víc bojují o jakýkoliv trvalý dojem.  Stevens má velmi úctyhodné renomé a jako herec prošel mimo jiné dvěma sezónami v 'Forbidden Broadway' – už tahle zkušenost ho měla naučit, jak napsat zapamatovatelný, ne-li přímo vtipný text.  Přesto jsou momenty hloubky či humoru v tomto poněkud upjatém příběhu o drzé teenagerce a jejích hippie, dysfunkčních rodičích, vzácné jako šafrán. Daniella Bowen jako Démétér v muzikálu Mythic. Foto: Marc Brenner   Ach ano: ten scénář.  Máme tu, jak by řekl legendární kritik Sheridan Morley, další variaci na mýtus (viz název výše) o Persefoně a Hádovi.  Proč svět potřebuje další převyprávění této obehrané písničky, si opravdu nedokážu představit a Stevens nám bohužel nedává žádné vodítko, proč si vybral právě tento rámec pro nové šaty svých a Oramových písní.  Takže tam trochu rozpačitě sedíme a znovu posloucháme starou řeckou legendu o tom, jak vznikla zima. S tak malou motivací či jasným smyslem pro existenci díla není divu, že se herecký soubor zdá být stejně ztracený jako publikum.  Za neúnavnou energií této vysokooktanové inscenace (režisérka a choreografka Sarah O'Gleby, další americký import, na nás vrhá všechno možné v zoufalé snaze odvést pozornost od obrovských děr v dramaturgii) stojí dvanáct velmi pracovitých mladých lidí, kteří se ze všech sil snaží udělat skvělou show.  Do tohohle kšeftu dávají opravdu všechno! Mezi nimi u mě vyniká Daniella Bowen v roli úchvatné Démétér (v nádherných šatech inspirovaných řeckým stylem sedmdesátých let od výtvarníka Lee Newbyho).  Její skvělý hlas – silný v celém rozsahu, se zvláště procítěnými tóny ve středních a nižších polohách – nejlépe ladí s Oramovými hudebními linkami a její frázování Stevensových textů je upřímně řečeno bezkonkurenční. Její rané sólo 'Sweet Summer Days' je nejsilnějším kandidátem na skutečně zapamatovatelný kousek.  Je největším trumfem celé produkce.  Jako její dcera, vzpurná puberťačka Persefona, má Georgie Westall těžký úkol: musí zazpívat v podstatě těsně po sobě tři čísla, která jsou si melodicky, harmonicky i strukturálně téměř identická. To by dalo zabrat i nejzkušenější herečce a zaslouží si obdiv za neohrožený přístup; s tak předvídatelným materiálem je však těžké vybudovat jakýkoliv pocit vývoje postavy.  Je to k ní nefér: vkládá do pokusu vyřešit neřešitelné problémy své role obrovské množství energie. O milostnou zápletku se stará talentovaný Michael Mather, pro něhož je to ohromující debut ve West Endu. Je jasné, že si tento objev Charing Cross Theatre povede skvěle (vzpomeňte na všechny ty talenty, které jsme tu v poslední době viděli).  Jeho hlas je vřelý, plný a přesvědčivý a jeho jevištní projev naznačuje velký potenciál pro barytonové či basbarytonové role.  Scénář mu sice nedává moc prostoru, ale on vytěží maximum z každého okamžiku.  Divákům známou tváří je Tim Oxbrow (jeho výkon v roli Trumpera v legendární inscenaci 'Chess' v Union Theatre byl elektrizující), který je zde jako líný otec Zeus trochu nevyužitý (na otázku: 'Jste její otec?', odpovídá po pauze... 'Asi jo....').  Dialogy mají svěží, lehce uvolněný hovorový ráz, což je povzbudivé: Stevens rozhodně talent má.  Stejně tak Eldor.  Co ale potřebují víc, je řemeslný fortel a jistější ruku v tom, co vlastně chtějí sdělit a proč.  Mezitím si užijeme zábavné číslo Genevieve McCarthy jako Afrodity v silně 'christinovském' stylu (v úžasně příšerném kostýmu od Newbyho).  Zbytek ansámblu dělá ve svých četných výstupech maximum: Courtney-Brogan Smalley, Eloise Davies, Ben Lancaster, Jade Marvin, Jamie Ross, Leon Sene a Ben Welch – ti všichni odvádějí poctivou práci. Je to pro ně skvělé místo, kde se mohou předvést.  Přesto si nemyslím, že by si mnozí z nich uchovali něco z této partitury ve svém repertoáru.  Jejich písně, ačkoliv jsou rozverné a chytlavé (dokud je zrovna posloucháte), v paměti prostě neuvíznou. Newby také odvedl kus práce při improvizaci dynamické scény v prostoru Charing Cross Theatre, který je proslulý nedostatkem místa v portálech i provazišti.  Jamie Platt vše nasvítil s odpovídající vysokou intenzitou a Andrew Johnson zajistil, abychom (většinu) hudby dobře slyšeli.  Orchestrace samotného Eldora jsou občas ohlušující, a to i v hromadných číslech naplno.  Celkově vzato to není špatná show a dost možná povede k lepším věcem.  Pokud jste zvědaví, jděte se podívat, jen nečekejte zázraky.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MYTHIC