RECENZE: Other Desert Cities, divadlo Old Vic ✭✭

Other Desert Cities (Jiná pouštní města)

Old Vic Theatre

21. března 2014

2 hvězdičky

Divadelní režisér má několik klíčových úkolů: rozvinout a realizovat vizi či koncept textu, který bude s předlohou ladit a učiní inscenaci aktuální, srozumitelnou a strhující; vést tým dalších tvůrců k naplnění této vize; porozumět postavám natolik, aby je herci dokázali věrohodně ztvárnit; vybrat obsazení, které zvládne vše potřebné; a vymáčknout ze všech zúčastněných to nejlepší, aby výsledek odpovídal režijnímu záměru.

Podle mého názoru je obsazení vždy tím nejdůležitějším.

I ta nejlepší vize na světě pohoří na úskalích špatného castingu. Naopak s dobrým obsazením lze překonat i nedostatky ve hře nebo nesoulad mezi textem a konceptem. Skvělé herectví totiž zakryje téměř vše.

Špatné herectví naopak posvítí do každého temného kouta inscenace, a to často světlem ostrým a nemilosrdným.

Hra Other Desert Cities od Jona Robina Baitze, autora seriálu Brothers & Sisters (Bratři a sestry) a dvojnásobného nominanta na Pulitzerovu cenu (jednou právě za tento kus), se momentálně hraje v předpremiérách v divadle Old Vic v režii Lindsayho Posnera.

Není to sice nejlepší hra všech dob, ale jde o solidní a divácky zajímavý kus. Je to komorní rodinné drama o tajemstvích, lžích, politice a vášni. Zároveň reflektuje politiku amerických republikánů (vcelku nekompromisně), tlaky a touhy spisovatelského života i věci, k nimž nás může dohnat láska – ať už dobré, zlé nebo rozpačité.

Největší síla hry spočívá ve skvěle propracovaných a neuvěřitelně uvěřitelných postavách této dysfunkční rodiny: je tu Polly, ledová matriarcha, která se proslavila tím, že se postavila Barbaře Bushové; Lyman, bývalá filmová hvězda a politik s diplomem z vlídnosti; Silda, Pollyina sestra a abstinující alkoholička, jejíž vztek na závislost na sestře je nekonečný; Trip, mladší syn a závislák na sexu, který tvoří masovou televizní zábavu, ale zdědil diplomatický um kličkovat v rodinném minovém poli; a konečně Brooke, nadaná spisovatelka trpící depresemi, která nepoznala klidný den od sebevraždy svého staršího bratra a nejlepšího přítele.

O jedněch Vánocích, kdy se rodina sejde k oslavám, Brooke oznámí, že napsala knihu o bratrově smrti tak, jak si ji představuje. Její nenávist k republikánství se mísí s idealizovanou představou o ztraceném sourozenci, čímž si ulevuje od vlastní bolesti. Kniha je brutálním útokem na její rodiče, jejich přátele a přesvědčení. Hrozí, že rodinu navždy rozvrátí. Výsledkem je, že si členové rodiny začnou vmetat do tváře pravdy, kterým dříve nikdy nečelili.

Polly, Brooke a Silda jsou tři fantastické ženské role; v New Yorku je mistrovsky ztvárnily Stockard Channing, Rachel Griffiths a Linda Lavin.

Londýnský West End na tom ale dopadl hůře.

Když bylo oznámeno obsazení této produkce, předpokládal jsem, že Polly bude hrát Clare Higgins. Má tu vážnost, hlas, ledový pohled i vnitřní tvrdost, kterou Polly vyžaduje – Polly totiž po ztrátě nejstaršího syna obrnila své srdce ocelí, a tato síla a izolovanost jsou pro její postavu klíčové. Ale kdepak, roli zde hraje Sinéad Cusack, herečka s odhodláním připomínajícím pudink a pohledem, který neustále hrozí spíše slzami než tím, že by setřel Barbaru Bushovou.

Cusack je pro roli Polly naprosto nevhodná a celá hra se kvůli tomu kácí v základech.

Cusack chce být milována; Polly ne. Cusack kňourá; Polly ne. Cusack naznačuje; Polly ne. Sinéad vydá zvuk jako vyděšený vačnatec, když Brooke oznámí vydání knihy; u Polly by se to nestalo. Cusack neumí chodit rovně na vysokých podpatcích; Polly ano.

Neschopnost Sinéad Cusack přiblížit se skutečné Polly je o to tragičtější, že Clare Higgins je tu trestuhodně nevyužitá v roli Sildy. Ne že by Silda v jejím podání nebyla skvělá, to ona je, ale mohla být naprosto geniální Polly – a Cusack by se k ní v roli Sildy pravděpodobně dost hodila.

Higginsová je nejlepší v momentech, kdy mlčí, sleduje nebo přemýšlí. Ten pohled plný ryzí touhy, který věnuje láhvi whisky. Ten bolestný výraz, když sleduje Brooke, jak poslouchá matčin slib zavržení. Ten zvláštní, nepřítomný pohled, který občas hodí po Lymanovi. Je radost ji sledovat, jak se chystá Tripovi zabavit jointa. Silda je v jejím podání dokonalá, jen by k sobě potřebovala odpovídajícíc Polly.

Martha Plimpton s rolí Brooke trochu bojuje, hlavně proto, že nemá Polly, o kterou by se mohla herecky opřít. Nakonec ji ale najde, a úvod druhého dějství, kde s Tripem Daniela Lapainea rozebírá rodiče, je vrcholem představení. Fungují jako sourozenci, jiskří to mezi nimi a vzájemně se motivují k nejlepším výkonům. V tuhle chvíli hra konečně začíná dýchat.

Plimpton zvládá závěrečnou scénu s obrovským přehledem, dokonce lépe než Rachel Griffiths na Broadwayi. Možná je to právě tou nevěrohodnou Polly v podání Sinéad Cusack, že Plimpton může Brooke dodat vrstvy vřelosti, které jsou uvěřitelné a pochopitelné. Ať už je důvod jakýkoliv, její proslov při křtu knihy je působivý.

Lapaine je v roli Tripa vynikající po všech stránkách. Je to nevděčná role, protože v podstatě jen dělá prostředníka mezi rodiči a sestrou. Přesto dokáže i beze slov, nesmírně komplexně a fascinujícím způsobem, vyjádřit úzkost ze života ve stínu ztraceného bratra a truchlící sestry. Jeho Trip je zvyklý být mimo záři reflektorů, dokonce to tak preferuje. Z jeho výkonu není cítit žádné rozmazlování, tvoří ostrý kontrast k Brooke, a přitom je jasné, že je jejím zbožňujícím fanouškem. Skvělý výkon.

Ve druhém dějství je moment, kdy Lyman mluví o přežití a říká něco ve stylu: „Bylo to jen hraní a to mi šlo vždycky samo.“ Z úst Petera Egana zní tato slova přinejmenším ironicky a děsivě nepřesně. Peter Egan totiž Lymana Wyetha zahrát nedokáže, natož pak snadno. Stejně jako Cusack je i on naprosto mimo. Nezvládá kontrolovaný vztek, vnitřní neklid, čistý hněv ani naprosté zoufalství – to vše přitom musí Lyman v různých momentech vyzařovat. Jeho výkon postrádá kontinuitu; je to jen rozdrobené, špatné herectví plné těžkopádného dupání a ublížených výrazů. Jeho odchod se slovy „bez komentáře“ vyloženě tahá za oči.

Potácí se po jevišti jako nešťastný medvídek Paddington s tupým, smutným výrazem. Není v něm ani stopa po bývalém státníkovi, bohatém podnikateli, světákovi nebo otci a manželovi. Je to spíš kupa marcipánu v moři lepkavé sentimentálnosti a přehrávané skromnosti. Vidět ho se v té roli utápět je k nepřežití.

Vinu nese i režisér Posner. Tohle je pro danou hru prostě špatné obsazení, a pokud si myslí opak, neměl by ji režírovat. Stejně tak dovoluje (nebo možná vyžaduje), aby Cusack a Egan dvakrát naznačili tajemství, které tvoří jádro rodinného rozvratu. To je naprosto zbytečné a jde to proti povaze postav i situace. A proti dramatu samotnému. Divák nepotřebuje být „připravován“ na to, co se stane; mnohem lepší je, když to prostě přijde. Nechte ten šok dopadnout tak, jak si ty krásně napsané postavy zaslouží. Dobrý režisér by to udělal přesně takhle.

Old Vic se vrátil k arénovému uspořádání hlediště (in-the-round), což znamená větší intimitu. Pro toto obsazení je to však fatální; klasické portálové jeviště by snad herectví Egana a Cusack trochu pomohlo, takhle je ale každý jejich krok pod drobnohledem.

Jedná se o špatně obsazenou a nešťastně koncipovanou inscenaci jinak zajímavého kusu současné dramatiky. Tady to mělo dopadnout mnohem lépe.

Přesto stojí za to ji vidět kvůli Lapaineovi, Plimptonové a Higginsové.

Kdyby tak jen tu Polly hrála Clare Higgins...