RECENZE: Punkplay, Southwark Playhouse ✭✭✭✭

Punkplay

Southwark Playhouse

9. září 2016

4 hvězdy

Rezervujte zde

Punk už není, co býval. Nebo spíše v tomto americkém koktejlu nás bere do retro ghetta předměstské dřiny „děsivých osmdesátek“ – do místa, které leží na východním pobřeží USA někde blíže k Maine než k Floridě. Strávíme hodinu a půl ve společnosti dvou žalostně nevzdělaných a dosti tupých dospívajících kluků (vytáhlý Matthew Castle a agresivní Sam Perry), jejichž přehřáté dialogy tvoří útržkovité základy této zmatené přehlídky „adolescentních momentů“. Je tu i starší muž (Jack Sunderland) a dívka (Aysha Kala), kteří se objevují v nejrůznějších podobách a občas propojují tyto velmi odtržené mladé dravce ze zoo, která na ně číhá hned za dveřmi jejich fádního předměstského brlohu (scéna Cecile Tremolieres). Každá scéna se chvěje horečnatou, nevyzpytatelnou energií potlačovaného mládí, což sebevědomá a eklektická režie Toma Hughese skvěle zachycuje.

Gregory S. Moss je vynalézavý dramatik, který vytvořil sled obrazů. Každý z nich lze chápat jako „coververzi“ jiné hudební „skladby“ na osobní kazetě, jaké si pro sebe přátelé v dávno ztracených osmdesátých letech nahrávali. Scény jsou vlastně „riffy“ na skutečné nahrávky a fajnšmekři a hudební maniaci (Ruku nahoru! Přiznávám se!) si užijí spoustu zábavy při hledání jejich původu a rozboru autorova díla, jako by to byl produkt nějakého supermarketového T. S. Eliota. V dobách, kdy se „playlisty“ nedaly digitálně exportovat dotykem displeje, mohly takové artefakty vzniknout jen pracným lovením gramofonových desek a pokládáním přenosky do správné drážky. Jehla zvedla přes charakteristický šum a praskání povrchu ten správný kus, na jehož konci se raménko opět ručně zvedlo, páska zastavila a přešlo se k další položce. Ohromná zábava! Pokud jste chtěli, mohli jste tomu věnovat celé víkendy.

Tentýž pocit únavného, piplavého úsilí prostupuje každým přechodem mezi scénami. Podobně, když už se skladba rozjede, klouže s překvapivou lehkostí kolečkových bruslí (a jiných kol), které herce dopravují z místa na místo v tomto světě „po Xanadu“.

Žádný spořádaný měšťanský interiér té epochy by nebyl úplný bez krásně zavěšených závěsů a v tomto jich je vskutku požehnaně. Visí tam a majestátně dominují středu jeviště v celé své kráse od podlahy až ke stropu. My diváci čekáme, až se zpoza nich něco vynoří – a vynoří. Stále v očekávání čekáme na ten magický moment, kdy se rozestoupí – a rozestoupí. A jejich otevření odhalí přesně to, co bychom čekali, a je to úžasné. Herci mohou dělat to, co se od každého dramatu o punkovém „Bewegung“ (hnutí) vyžaduje, a dělají to velmi zábavně. Ne, nebudu vám kazit zážitek tím, že bych prozradil každý detail. Je to zkrátka skvělé. Všechny detaily sedí, jsou „echt“. Dokonce i programy ve stylu fanzinů.

Použil jsem právě další německé slovo? Možná proto, že v této pečlivě promyšlené a umně sestavené analýze jednoho dějinného návratu je spousta germánských vlivů. Dozvuk „le style punk“ v USA 80. let je zde mimo jiné ukázán jako expresionistický trik. Zatímco se řítíme tímto rokem 40. výročí „Aufbruch im Westen“ (přelomu na Západě) špinavých dětí se šperky ze zavíracích špendlíků, příšerně ostříhanými obarvenými vlasy a v hadrech, které se srazily, aby nepasovaly (zipy nejsou volitelné), vidíme, jak se v anarcho-revivalismu rodí celá nová móda. Návrat číra. Amfetaminy pro každého.

Lituje někdo z vás, kdo tohle čte, své punkové minulosti? Přeje si někdo z čtenářů, aby měl punkovou minulost, které by mohl litovat? Já jsem vyrostl v městečku dost podobném tomu zdejšímu, jehož jedinou významnou událostí byl onen zapomenutý týden, kdy pár mých přátel zašlo na obvyklý popový koncert do místního sportovního střediska. Druhý den se vrátili do školy s tím, že si všimli jedné kapely, která „nebyla moc dobrá“ a jmenovala se The Jam. O týden později jsme měli vlastní „punkovou“ kapelu: The Royal Family (stále koncertují).

Zbytek je, jak se říká, součástí Dějin úpadku západní civilizace. Amerika v této hře nebyla v čele, ale musela tento britský styl dohánět (stejně jako to později dělala na Broadwayi, když se stala terčem útoků oněch divokých potížistů, Andrewa Lloyda Webbera a Camerona Mackintoshe). O této estetické revoluci by se dalo říct mnoho zajímavého, ale podle mého názoru byla jednou z největších definujících vlastností punku skutečnost, že vždycky přesně věděl, jak a kdy skončit.

PUNKPLAY SE HRAJE V SOUTHWARK PLAYHOUSE DO 1. ŘÍJNA 2016