RECENZE: Shipwreck v divadle Almeida Theatre ✭✭✭

Helena Payne hodnotí hru Shipwreck od Anne Washburnové v režii Ruperta Goolda, kterou právě uvádí divadlo Almeida Theatre.

Obsazení hry Shipwreck v Almeida Theatre. Foto: Marc Brenner Shipwreck

Almeida Theatre

19. února 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky Shipwreck od Anne Washburnové v Almeidě je dlouhé představení a jeho délka je skutečně znát. Bláznivá, leč zábavná režie Ruperta Goolda a fantastické výkony vyrovnaného hereckého ansámblu dělají, co mohou, aby hru oživily, ale text je v lepším případě příliš rozvláčný a v tom horším otravně mnohomluvný a moralizující. Děj se volně točí kolem keňského chlapce adoptovaného bělošským křesťanským párem z amerického „rezavého pásu“ a nevyhnutelných třenic mezi nimi v éře Donalda Trumpa.

Fisayo Akinade jako Mark ve hře Shipwreck. Foto: Marc Brenner

Nejvíce potěší synergie mezi osvětlením Jacka Knowlese a scénografií Miriam Buetherové. Centrem hlediště je velký kulatý stůl, který slouží zároveň jako jeviště. Nad ním je zavěšena nádherná světelná svatozář či stuha, která se elegantně proměňuje a doplňuje drama. V jednom momentě, kdy se využívá točna, promění celé divadlo v obří rotující zoetrop.  Při rozsvícení světel sedí kolem stolu diváci promísení s viditelně nastrčenými herci, kteří se tam jen tak „potloukají“. Je to klišé, které má zřejmě naznačit, že my, diváci, jsme také aktéry a spoluviníky odvíjejícího se příběhu. Problémem tohoto kusu však je, že je to téměř samý příběh, upřímné vyprávění a promlouvání přímo k publiku. Působí to, jako by herci dostali za úkol přednášet v duchu TED Talks o politice, Trumpovi a rase – což si pod pojmem skvělý večer v divadle asi nepředstavuje nikdo.

Tara Fitzgeraldová jako Teresa ve hře Shipwreck. Foto: Marc Brenner

Justine Mitchellová v roli internetové bojovnice vyniká schopností najít v textu tolik potřebný humor. Její projev je suchý a rozvláčný, přičemž skvěle zachycuje frustraci z omezenosti jazyka při snaze o uctivou diskuzi nad citlivými tématy, jako jsou politika identity a rasy. Khalid Abdalla předvádí střídmý výkon v roli homosexuálního právníka, který využil svého práva volit Trumpa navzdory protestům a zděšení svého partnera i ostatních vzdělaných liberálních elit. Fisayo Akinade podává nádherný portrét adoptovaného syna a bolestně zkoumá odcizení, které může cítit někdo vychovaný v kultuře značně odlišné od jeho vlastní rasy. Jeho postava také vznáší důležité postřehy o rozdílu mezi jeho zkušeností Keňana adoptovaného bílými Američany a jeho vrstevníky, kteří jsou potomky afroamerických otroků. Navzdory veškeré snaze však kvůli homogennímu stylu psaní všechny postavy upadají do podobného vzorce jazykového tónu a manýr. Nakonec se dozvíme, že vysvětlením je odhalení, že všechny ostatní postavy jsou plodem chlapcovy fantazie, ale poslech to nijak neusnadňuje.

Khalid Abdalla (James Comey) a Elliot Cowan (Donald J. Trump) ve hře Shipwreck. Foto: Marc Brenner

V Shipwreck zazní několik trefných myšlenek, například že „umění je mnohem méně účinné, když je přímé“, což je dosti ironické u hry, která dává pocítit každou minutu své tříhodinové stopáže plné moralizování. Naprosté přesvědčení hvězdného ansámblu zachraňuje tento experiment od sebestřednosti a projekce Luka Halla nám sugestivně zprostředkovávají zmar a okamžité uspokojení na sociálních sítích, kde většina z nás agituje a káže raději, než abychom dělali něco fyzického a skutečně efektivního. Možná, že groteskní zobrazení Trumpa v sametových kalhotách a zlaté tělové barvě za oceánem diváky šokovalo. V Británii však většina lidí při každém říznutí krvácí satiru, a tak tento zamýšlený vrchol přichází poněkud vniveč.

Hrajeme do 30. března 2019

REZERVUJTE VSTUPENKY NA SHIPWRECK