RECENZE: Stitching, White Bear Theatre ✭✭✭

Stitching (Stehy)

White Bear Theatre

1. října 2015

3 hvězdičky

UPOZORNĚNÍ: Tato recenze obsahuje spoilery.

V roce 2009 byla hra Stitching na Maltě zakázána z následujících důvodů:

1. Hra se rouhala státnímu náboženství (katolicismu).

2. Hra projevovala obscénní neúctu k obětem Osvětimi.

3. Nabízela „encyklopedický přehled nebezpečných sexuálních perverzí vedoucích k sexuálnímu otroctví“.

4. Jedna z postav přednesla „chvalozpěv“ na sériové vrahy Freda a Rose Westovy.

5. Hra odkazuje na únosy, sexuální napadení a vraždy dětí.

Už jen při čtení tohoto seznamu máte chuť se vydrhnout savem. Tato inscenace ale nechce šokovat jen pro šok samotný. Odchody diváků v průběhu uvádění hry na edinburském Fringe v roce 2002 přiměly jejího autora Anthonyho Neilsona k prohlášení:

„Je mi líto, že diváci odešli, ale nemůžu psát pro zbabělce. Pokud mě něco šokuje, neuteču od toho, ale ptám se sám sebe, proč mě to šokuje. Mou prací není říkat divákům, že růže je krásná. To ví každý. Mou prací je zkusit najít způsob, jak udělat krásným i hovno.“

Tím zmíněným „hovnem“ je dysfunkční vztah mladého páru, Abby (Sarah Harkins) a Stua (Adam Howden). Děj střídá dvě období jejich života; v jednom zvažují, zda si nechat dítě, které Abby čeká, a ve druhém se zaplétají do stupňujícího se sexuálního boje, v němž Abby vystupuje jako prostitutka a Stu jako její stále posedlejší klient.

Právě toto druhé období vyvolalo hněv maltské vlády, protože Abby a Stu v něm prostřednictvím intenzivních rozhovorů a fyzických střetů zkoumají sexuální moc a perverzi. Hra, kterou hrají, je drásavá, ale návyková, a tyto momenty slouží k vykreslení existenciální prázdnoty v srdcích obou postav. S každým dalším skokem na jejich chaotické citové bojiště naznačují, jak moc si přejí, aby to všechno skončilo. A to se také stane – ovšem až po aktu sebemrskání, na který odkazuje název hry.

V onom druhém období života Abby a Stu rozebírají hlubší problémy svého vztahu, často až s černohumorným efektem. V úvodní scéně si na velké bloky papíru píší prohlášení a kladou si otázky – což má být jejich běžná strategie – a vše vrcholí tím, že Stu napíše: „všechny naše problémy pramení z komunikace“. Později Stu zažije vzácný okamžik štěstí, kdy zpívá a tančí na ‚I Want To Break Free‘ od Queenů, aby mu Abby bez varování hudbu vypnula s tím, že jsou to „sračky“.

Stitching funguje nejlépe tam, kde zkoumá banalitu selhání tohoto páru jako partnerů – hádky nad výsledky testu kompatibility a pochyby, zda z nich neustálé rozepře neudělají příšerné rodiče. Člověk má problém spojit tyto verze Abby a Stua s jejich tabu bořícími, často děsivými protějšky. Rozdíl objasní až zvrat v závěru hry, který odhalí, že jejich bizarní hra má očistnou funkci. Na rozdíl od toho, co bylo naznačováno, se jejich sexuální setkání odehrávají až po narození syna Daniela, který zemřel při nehodě, za niž se Abby cítí zodpovědná.

Mnohé visí na uvěřitelnosti tohoto odhalení, konkrétně na myšlence, že vykonstruovaná dynamika mezi prostitutkou a klientem nabízí vhled do zármutku páru. Přesto příčina smrti jejich syna není objasněna, o původu jejich hry se nediskutuje a my nikdy nejsme svědky toho, že by spolu pár racionálně mluvil o svém společném traumatu. Zármutek se proto jeví jen jako zhoubná síla, která se nabourává do jejich rozvrácené psychiky, což podporuje i znepokojivá snová sekvence, v níž Stu pobíhá po jevišti a prohlašuje, že je „Danielův čas“. Představa, že chmurné sexuální hrátky Abby a Stua byly jen představením, vyvolává řadu otázek o upřímnosti jejich temných přiznání, což působí spíše frustrujícím než fascinujícím dojmem. Témata eskalace a posedlosti se až příliš upínají k autorovu pojetí smutku, které podle mého názoru stojí na neuspokojivých základech.

Sarah Harkins a Adam Howden jsou na jevišti fascinující; pod režijním vedením Pipa Minnithorpea působí jako zvířata v kleci, přecházející kolem špinavé postele, kde se odehrává většina děje. Minimalistická scéna a bezprostřední blízkost mezi diváky a herci – hraje se v aréně a od protagonistů vás dělí jen pár metrů – hře velmi prospívá, protože nás plynule vtahuje do neodvratného koloběhu výčitek a hněvu. Osvětlení Jacka Weira účinně vytvářelo atmosféru dotírající temnoty a hudba použitá při přechodech mezi scénami byla zvolena trefně, ačkoli popularita některých písní občas působila v kontrastu s dobrovolnou izolací páru nepatřičně.

Abby v podání Harkinsové se pohybuje na uvěřitelné hraně mezi impulzivností a pragmatismem, což z ní dělá podmanivě nevyzpytatelnou postavu. Howden je zase velmi přesvědčivý jako citově zakrnělý Stu a v nejlepších momentech dovedně naznačuje problematickou výchovu, která formuje jeho postoje k sexu a rodičovství. Vzhledem k pozdnímu zvratu je mezi herci možná příliš málo něžných momentů a intenzita jejich hádek je místy trochu statická. Přesto obdivuji vášeň a nasazení, s nímž Harkins a Howden odehráli řadu velmi obtížných scén. Zejména dlouhá pasáž, v níž se drží za vlasy a hořce si šeptají do uší, musela být vyčerpávající, přesto šlo o vysoce účinný způsob dekonstrukce postojů obou stran k sexuálnímu područí. I když jsem nakonec odcházel mírně rozladěn nejednoznačností chování Abby a Stua, kvalitní výkony vás motivují k tomu, abyste se je pokusili pochopit.

Stitching je zajímavá a náročná hra, kterou sice oslabuje závěrečný zvrat, ale stále si udržuje pozornost. Obsahuje řadu momentů, které některé diváky vyvedou z míry, a pár replik vyvolá kontroverzi, což s ohledem na pohnutou historii uvádění tohoto textu nepřekvapí. Nicméně silné obsazení a vynikající inscenace jsou dostatečným důvodem, proč dát hře šanci, i když nepochybně vyvolá velmi různorodé reakce. Stitching se hraje ve White Bear Theatre do 17. října 2015